Sedmnáctý květen, 1945. Den...

Bylo mi tehdy jedenáct let, moji sestře Gerlinde bylo sedm let a má matka Hermine Schwab byla v sedmém měsíci těhotenství. Sovětští vojáci byli už asi jeden týden v naší vesnici Horní Třešňovec (Ober-Johnsdorf) blízko Lanškrouna (Landskron). A protože mí prarodiče, Julius a Hermine Kreuzigerovi, měli nejen statek a hostinec, ale i řeznictví, tak můj dědeček musel porážet dobytek pro vojáky. Všechny mladé ženy, včetně mé matky, byly poschovávané, protože sovětští vojáci neustále znásilňovali ženy. Tudíž jsme my děti zůstávaly v domě našich prarodičů. Má babička byla velmi postižena, téměř zmrzačená artritidou a tak ji vojáci nechávali na pokoji. Můj otec, Robert Schwab, nebyl povolán na vojnu během války kvůli problémům s nohama. Pracoval v Lanškrouně na radnici. Můj strýc, Reinhard Schwab, se právě vyučil mechanikem a pracoval v továrně taky v Lanškrouně. Naše rodiny necítily žádnou vinu na tom, že by nějak ublížily naším českým sousedům. Proto jsme nikam neutíkali, když přicházeli sovětští vojáci a čeští partyzáni. Sedmnáctého května se situace zdála už téměř normální a tak můj otec a strýc odešli do Lanškrouna do práce. Později totéž ráno přijelo několik náklaďáků plných českých partyzánů a začali organizovat lidový soud. To jsme ovšem tehdy ještě nevěděli. Čeští partyzáni objeli blízké vesnice a posbírali všechny muže ve věku od šestnácti do šedesáti, případně ještě starší, a pěšky je odvedli do Lanškrouna. Už během cesty je začali mlátit a střílet jim z pušek nad hlavami, aby je připravili na soud. Můj dědeček, Julius Kreuziger, kterému bylo tehdy šedesát pět let, byl také mezi těmi, kteří museli k soudu. Brzo po poledni stovky mužů stály na náměstí a soud začal. Můj otec a strýc byli mezi souzenými. Také museli předstoupit před tribunál, byli celou tu dobu mláceni pažbami pušek a museli zdvihat paži a zdravit "Heil Hitler!" Jiní museli před těmito soudci kleknout a čeští partyzáni je kopali mezi nohy a sráželi je k zemí. Můj otec byl tak zmlácen pažbami pušek, že mu oči vyskočily z hlavy. Napůl mrtvý byl pak pověšen na lucernu na náměstí. Můj strýc Reinhard byl stejně tak zmlácen a pak, taktéž napůl mrtvý, byl vhozen do městské kašny, kde se utopil. Později odpoledne soud pokračoval. Přes čtyřicet mužů leželo mrtvých na náměstí a nebo viseli z luceren. Němečtí muži, kteří nebyli zabiti, byli přes noc hlídáni, a soud pokračoval druhý den. 19. května byla mrtvá těla naházena na vozy a odvezena na hřbitov. Mezi těmi, co přišli k soudu přihlížet, bylo mnoho Čechů, kteří buď chtěli vidět "spravedlnost" a nebo jim bylo těch lidí líto. Můj strýc, Emil Pelzl, byl také mezi přítomnými na náměstí. A protože se můj dědeček a strýc Emil znali s mnoha českými zemědělci přes obchodování s dobytkem, tak byli - nezávislé na sobě - z náměstí odvedení českými sedláky a poslání domů s doporučením, aby se pár dní schovávali než všechna ta hrůza skončí. Mezitím na hřbitově museli jiní Němci vykopat hromadný hrob. Mrtvá těla byla do hromadného hrobu jednoduše vhozena a dále ponižována českými partyzány, kteří na mrtvá těla močili. Už předtím, než můj dědeček přišel domů, jsme se doslechli o těch strašných zločinech a masakrech, které se děly v Lanškrouně. Můj dědeček, jak nám řekl za mnohé roky později, se v úplném zoufalství rozhodl zabít celou rodinu. Během té noci chtěl nás dědeček, když jsme spali, napřed zastřelit nás děti, potom zbytek rodiny a pak sám sebe. Moje babička, která to tušila, neměla stání a udržovala nás děti vzhůru celou noc. A tak plynula hodina po hodině. Když se rozednilo, dědeček svůj plán vzdal. Hrozně dny a noci následovaly po tomto masakru v Lanškrouně.
Druhého srpna se narodila moje sestra Marlies a tak jsme, moje matka a prarodiče, měli nové starosti. Na jaře 1946 naše rodina - moje matka, my tři děti, dědeček a babička a teta Anni Kreuzigerová -byla vyhnána z našeho domu, naložena do nákladních vagónů a odvezena do Německa. Přijeli jsme do vyhnaneckého tábora v Kaufbeuren v Bavorsku a začali nový život.

V létě roku 1964 jsme s mým manželem poprvé přicestovali do Československa při příležitosti lékařské konference v Praze. Tou dobou už jsme byli američtí občané a věřili jsme, že budeme v bezpečí. Během této návštěvy jsme také navštívili Lanškroun a hřbitov. Blízko hřbitovní zdi, kde byl hromadný hrob, jsme uviděli jen hromadu odpadků porostlou plevelem. Na hromadném hrobě, kde byl mezi jinými pohřben i můj otec a strýc, nebyla ani pamětní deska, ani pomníček. Když jsme místo tohoto hromadného hrobu navštívili znovu v roce 1992, tak už tam nebylo vůbec nic. Hromada hlíny byla srovnána a rostla tam tráva. Nikdo neměl ani tušení, že je hromadný hrob. Do dnešního dne, ani jeden z těch zločinců nestál před soudem a česká vláda ani dnes, za takzvané demokracie, nepovažovala za nutné události vyšetřit a potrestat viníky. Mnozí z těchto českých zločinců jsou stále naživu a pod ochranou Benešových dekretů! (Nikoli pod ochranou Benešových dekretů, nýbrž zákona č. 155/1946 SB. - pozn. red.) Sedmnáctého září 1995 jsme vysvětili kapli na naší farmě v Sauk City, Wisconsin, věnovanou památce všech vyhnanců. V kapli je pamětní deska, připomínající mého zavražděného otce a strýce a všechny ostatní, kteří zahynuli v rukách těchto brutálních zločinců. Památník má motto: "O Bože, odpusť jim, protože nevědí, co činí". Tolik o mé osobní zkušenosti.

Devátého května 1945 začala poslední bitva na kopcích nad údolím v Lanškrouně. Postupující Rusové neměli v prvních dnech o vystrašené německé obyvatelstvo vůbec zájem. Všechno, co je zajímalo, byl alkohol, rabování a večer pravidelně organizovali lov na ženy. Křik obětí této aktivity bylo slyšet celou noc. Těch několik českých usedlíků nevědělo co dělat a také se báli o své majetky. Mužští obyvatelé města německé národnosti, kteří museli pracovat na úklidu ulic, byli najednou v ranních hodinách sedmnáctého května bez důvodu poslaní domů. Okolo jedenácté hodiny téhož dne přijely náklaďáky se stovkami ozbrojených Čechů, takzvaných partyzánů. Shromáždili se na tržišti k demonstraci, kde ruský důstojník pronesl vášnivou řeč, která byla zdravena pochvalným křikem. A pak, jak bylo už předtím domluveno, se Češi rozešli do všech možných směrů. A za chvíli už nám došlo, co se bude dít. Němečtí muži, a s nimi v mnoha případech i ženy a děti, byli nahnáni ve větších či menších skupinkách na tržiště. Domy byly důkladně prohledány, aby byli všichni přítomni, staří i mladí, také invalidi i vážně nemocní. Jednotlivé skupinky Němců byly eskortovány ječícími po zuby ozbrojenými Čechy, kteří bezhlavě stříleli všemi směry a tloukli každého, kdo jim přišel do cesty. Mezitím jiné skupinky Čechů odjely do okolních vesnic a přivedly odtamtud další Němce do města. Více než tisíc Němců bylo shromážděno na tržišti brzo po poledni. Dostali nařízeno se seřadit a stáli s rukama nad hlavami, čekajíce co bude dál. Co následovalo, byly nejhroznější scény, které si člověk mohl vymyslet. Muži byli opakovaně donucení lehnout na zem, pak rychle vstát a seřadit se, Češi procházeli řadami a kopali může do holení a nebo mezi nohy, mlátili je vším, co jim přišlo pod ruku, plivali po nich a mlátili puškami vlevo vpravo. Mnoho mužů bylo příliš zraněno na to, aby znovu vstali a leželi na zemi v bolestech. Ale to stále nebylo dost. Před radnici byla velká nádrž vody pro případ náletu. To této nádrže byly obětí tohoto šílenství jeden po druhém naházeni. Když vyplavali, byli tlučení holemi a tyčkami a udržování pod vodou. Pak Češi do těl ve vodě začali střílet a voda pomalu červenala. Když se někdo snažil vyškrábat se z nádrže, dupali mu po prstech. Někteří jiní byli z nádrže vytaženi, ale ti už byli mrtví. Jiní, kteří zůstali ležet na zemi, byli postřikováni z hasičské hadice, kterou partyzáni mezitím vytáhli a byli mučeni nepopsatelným způsobem. Zatímco se tyto zrůdnosti děly, tak se na chodníku před budovou místního konšelství ustanovil takzvaný "lidový soud".Okolo stolu stálo několik Čechů, kteří fungovali jako žalobci a kteří vybírali jednotlivé Němce z řad. Jeden za druhým, s rukama zdviženýma nad hlavou, museli tito Němci předstoupit před tribunál. První muž v každé řadě musel nést Hitlerův obraz, pokrytý výkaly, které musel další v řadě olízat. Posledních dvacet nebo třicet kroku směrem k soudu muselo být učiněno v přikrčené pozici. Tam každý dostal svůj rozsudek, který mu křídou napsali na záda. Asi padesát až šedesát metrů od soudu, na opačné straně, byla brána a k té bráně museli odsouzení běžet trestní uličkou. Mnozí padli už cestou, ještě předtím, než rozsudek mohl být vykonán. Krutosti, které se tam děly, jsou nepopsatelné. Jednou z prvních obětí byl Karl Piffl, mistr truhlářský. Poté co byl vybrán, byl vhozen do vody a polomrtvý vytažen ven, byl umlácen k smrti a rozdupán na kaši. Byl následován úředníkem od firmy Pam v Lanškrouně, jménem Reichstädter, který už byl zdřívějška natolik zmlácen, že nebyl k poznání. I tak byl postaven ke zdi radnice a zastřelen Čechy se samopaly. Josef Neugebauer, mechanik z Lanškrouna, vyběhl, pokrýt krví, z malé uličky, která vedla do vězení. I on byl postaven ke zdi s rukama zdviženýma a padl beze slova pod kulkami popravčích. Jiný mechanik Otto Dietrich z Lanškrouna, se dočkal smrti stejným způsobem. Viktor Benesch, zemědělec, skončil svůj život na tomtéž místě s vrchem hlavy ustřeleným. Nářek krvácejících obětí brzo přehlušil všechny ostatní zvuky, mnozí stále živí jen netečně seděli nebo leželi vedle těl už mrtvých. V sedm hodin večer byli zbývající Němci zahnáni zpátky do vězení, jen několik z nich bylo posláno domů. Osmnáctého května byly tyto obětí znovu nahnány na tržiště a mučení a krutosti pokračovaly. Josef Jurenka z Anger-
strasse, Lanškroun, instalatér, byl odsouzen k smrti oběšením. Byl oběšen na pouliční lucerně, poté co si sám musel nasadit smyčku na krk. Robert Schwab z Horního Třešňovce (Ober-Johnsdorf), zaměstnanec obvodního úřadu, zemřel stejným způsobem. Němci byli nuceni udržovat mrtvá těla oběšených v pohybu, aby se stále houpaly. Němec jménem Koehler z Lanškrouna, strojník říšsko-
německého původu, byl dovlečen na náměstí oblečen jen v kožených šortkách, které na řvoucí dav působily jako červený hadr na býka - byl napíchnut na jejich okované hole.