Ještě než se eventuálně začtete, rád bych se zmínil o zajímavosti, že kniha vyšla i v německém překladu 2006 koprodukce Stilus-Press Brno a Neisse-Verlag-Dresden.

Je vidět, že se pan Škrábek vlka nebojí, protože to je, alespoň z naší strany, jedno z prvních děl, které vychází v obou jazykových mutacích.

ukázka

Zákony po roce 1918 samozřejmě měřily stejným metrem občanům všech národností, všichni měli přímé a rovné volební právo. Pouhé zavedení jednotného úředního jazyka - němčiny za císaře a češtiny a slovenštiny za republiky – zhoršilo jinojazyčným skupinám možnost uplatnění. Menšiny, zčásti i díky vlastnímu postoji, neměly pocit života ve společném domově, ale šikanovaného podnájemníka.

My oprávněně poukazujeme na zcela reálné nebezpečí (téměř jistotu), že by autonomie Sudet byla cestou k rozparcelování našeho společného domu, přičemž by díl připadnuvší nám nebyl schopný samostatné existence. V roce 1918 jsme vstoupili do začarovaného kruhu. Před riziky spojenými s autonomií jsme se chránili centralizací, která přispěla k nespokojenosti, a právě spojení nespokojenců s vnějším tlakem vedlo k rozpadu, před nímž nás měl jednotný stát uchránit.

Mnozí sudetští Němci neuznávají, a někteří ani neví, že se Němci chovali k nám i ke svým vlastním nenacistům po Mnichovu a po 15. březnu nesrovnatelně hůře než my k nim po 28. říjnu 1918.

Válka přináší nejen hrůzy, ale i doklady proměn hodnocení stejných jevů - podle toho, kdo je způsobuje a kdo jimi trpí. Nacistická propaganda v roce 1940 hrdě hlásila pokoření Anglie a z totálního zničení jihoanglického města Coventry odvodila termín auscoventrieren. Ale onen nálet, který zničil Drážďany v noci 13. února 1945, označila za barbarský a bestiální.

Po 8. květnu 1945 jsme upadli do opojného štěstí. Radost z přežití, pocit, že v noci můžeme svítit, že se nemusíme bát, když někdo zaklepe na dveře (pokud si s námi nechtěl někdo vyřídit účty obviněním z kolaborace), to vše nás naplňovalo hrdostí a radostí, která byla zkalena jen zprávami o těch, kteří se svobody nedožili. Téměř nikdo si nelámal hlavu, jestli mezi mučenými německými civilisty nejsou nevinní lidé - vždyť oni by s námi zatočili hůře! Tato pravda ale nemohla vše omlouvat.

Současně s radostí nastupovalo zúčtování se zlými (všemi) Němci i s našimi kolaboranty. Zvláštností tohoto zúčtování bylo, že se nikdo nezdržoval zkoumáním účetních položek, ale hned jsme přešli k výplatě-odplatě, při níž jsme nezabránili (nezabraňovali) nelidskostem - vždyť oni to dělali také! Stále se vrací otázka, proč státní moc nejen nezasáhla, ale přinejmenším dokonce dovolovala podněcování k násilným činům. Kdo v pozadí měl zájem na stupňování násilí? Proč ještě mnoho týdnů a měsíců po válce měl kterýkoliv člen RG nebo i civilista, moc okrást, znásilnit, zbít a zabít kteréhokoliv Němce s bílou páskou, aniž by za tento čin nesl odpovědnost? Kdo jim mohl slíbit, že o rok později bude schválen „amnestijní zákon" (který se ale teoreticky na tyto činy nevztahoval)? Proč mohlo docházet k mučení na mnoha místech, nejen k nějakému náhodnému pohlavku nebo kopanci, ale ke svévolnému, týdny trvajícímu hrůzostrašnému zacházení? Proč nadřízení RG a velitelé bezpečnostních složek nezasáhli u svých dislokovaných jednotek a nepožadovali od nich hlášení o zacházení s lidmi a majetkem?

Krátce po válce byly na mnoha místech pohraničí objeveny masové hroby z úděsných a nesmyslných pochodů smrti. Mnohde museli místní Němci vlastníma rukama vyhrabat rozkládající se mrtvá těla a přemísťovat je do nově zřízených společných hrobů. V souvislosti s exhumacemi nařídil leckterý (většinou samozvaný) velitel RG popravit náhodně sebrané Němce, někdy označené za nacisty.

Strach je děsný tyran, k smrti vyděsil i některé Němec, a ti, ze strachu o vlastní život, prozradili o sousedovi, že on, nebo někdo z rodiny, byl funkcionářem nacistické strany nebo bauernführerem (vůdcem místních sedláků) či členem jedné z mnoha nacistických organizací, byť i ne zcela politických. Pouhé nepotvrzené udání způsobilo nesmírná muka končící často smrtí. Ano, můžeme se obhajovat tím, že jsme jenom jednali tak, jak nás nacisté (Němci) naučili za války, kdy pouhá mylná domněnka změnila milostný vzkaz v podezřelý náznak konspirace, který se stal důvodem k ortelu nad celými Lidicemi. Někteří mučení sudetští Němci také dodatečně prohlašovali, že české řádění vypadalo jako snaha pomstít Lidice na celých Sudetech.

Násilníci dokáží vždy a v každé době najít způsoby, jak proti sobě využít výpovědí vězňů stejného národa, členů jedné ilegální skupiny, dokonce i jedné rodiny, jak proti sobě poštvat vlastní lidi, jak dát do rukou syna řetěz, kterým měl k smrti utlouct vlastního otce za nedodřený slib záchrany.

Snad se v každé diktatuře najdou bez hledání lidské kreatury, jejichž výslechům, mučení a bolesti vždy někdo podlehne a po morální potupě je popra­ven buď proto, že se přiznal k zločinu, který nespáchal, nebo proto, že se k ničemu nepřiznal.

Určitá část Čechů i Němců požaduje na svých intelektuálech, aby důsledně chránili čest a pověst svého národa a zapovídá jim jakékoliv zpochybňování neposkvrněnosti minulých skutků. Podle některých vlastenců na obou stranách je přiznáni viny nebo zapochybování o čestnosti vlastních hrdinů podlou zradou. Přibývá však těch, kteří riskují nařčení ze strany „vlastenců“ a otevírají věcnější pohled i na chyby vlastní strany.

Němci (i když sudetští poněkud méně) jsou v kritice vlastní minulosti dále než my, což je částečně zásluhou povinné poválečné denacifikace, ale z velké míry dílem mnoha jednotlivců, autorů, institucí, organizací, škol, církví, odborů a politických stran, jejichž kritiku minulosti přijímala velká část veřejnosti souhlasně, menší část s určitými výhradami; jen někteří uznat vinu Německa odmítli a odmítají a popírají i známé zločiny.

Vinou vnucené myšlenkové sterility jsme po roce 1948 nemohli dojít k zpytování národního svědomí. S jistou oprávněností jsme odpovědnost za tragický úděl bolševizace přiznávali jen částečně vlastnímu národu, ale v mnohem větší míře jsme ji přičítali nacistům, klečí svou válkou otevřeli bolševikům vrata do Evropy. Bez války by zůstali Sověti daleko za hranicemi bývalého velkého Polska, pobaltských zemí, Rumunska a Finska. Bez císařského Německa by možná ani nevzniklo Sovětské Rusko a bez nacistů by Sovětský svaz ani dnešní Ukrajina nesahaly přes Karpaty až k okraji uherské nížiny.

Má smysl vnímat i vlastní podíl na historii, dokážeme se zabývat tím, co jsme učinili z vlastní vůle? Přinejmenším nemáme na koho se vymlouvat za promarněné šance po roce 1989.

Česko-německé spory, trauma let 1938, 39, 48, 68, částečná deziluze po listopadu 1989, to vše ztěžuje zkoumání vlastního podílu viny na cestě k mnichovské i únorové tragédii a nahrává těm, kteří malou ochotu ke zkoumání omylů, viny a k případné omluvě zcela překrývají tvrzením nebo alespoň alibistickým povzdechem, že my chudáci za nic nemůžeme, že jsme jako malý národ byli v dobrém i zlém objektem vnějších rozhodnuti (od Versailles do Mnichova, od Jalty do Malty). Což je pravda, ale jen částečná.

Na přelomu tisíciletí již není Evropa rozdělena viditelnými ostnatými dráty železné opony, ale mnohem jemnějšími odlišnostmi. Před vraty do říše integrované patnáctky stojí další uchazeči. V této tlačenici jsme i my a musíme se drát kupředu.

Nastartování evropské integrace bylo umožněno i tím, že se hlavní vítězové brzo po válce chovali k poraženým velkoryseji než my. My si dnes můžeme přiznat naše částečné selhání po válce - stejně tak můžeme cítit ne zcela korektní prvky chování bohaté Evropy vůči nám. Ze studené války sice vyšla naše země jako poražená - i když jsme v době ledové srdcem byli stále na straně svobody.