Norimberk 1946.

V noci z 15. na 16. října roku 1946 se vykonáním hrdelních rozsudků de facto završilo jednání Mezinárodního vojenského tribunálu, který soudil hlavní nacistické válečné zločince.

V polovičce srpna 1946 získává londýnské provaznictví Johna Edgingtona, které sídlí na Old Kent Road 108, nejspíš nejpozoruhodnější objednávku ve své historii. Zmocněnec Spojenecké kontrolní komise pro Německo tajným přepisem objednává 40 provazů které mají určené vysoké kvalitativní parametry, prvotřídní italské konopí, délka 3,10 metra, kožené obložení vlastní oprátky sloužící k tomu, aby provaz odsouzenému pevně stáhl krk, ale nepoškodil jeho kůži. Firemní specialista Harry Moakes zabývající se výrobou popravčích pomůcek se pouští do práce. Zakázka je rychle dokončená a 5. října letecky dopravena na místo určení. Za každý kus účtuje firma 50 dolarů. Pan Harry Moakes potom obdrží zvláštní odměnu, ale musel podepsat prohlášení,  že o všem zachová mlčenlivost. Nikdo mu ale nemůže zabránit v tom, aby tušil, k čemu mají být výrobky použité.

Přípravy velkého soudního stání v Norimberku si vyžadují značný čas a tak až v úterý 20. listopadu 1945 v 10:03 hodin dopoledne utichá hluk v dvoraně Justičního paláce a všichni přítomní se postaví. Do soudní síně vstupují členové nového Mezinárodního vojenského tribunálu, čtyři soudci a jejich zástupci. Posadí se za dlouhý stůl před vlajky SSSR, Velké Británie, USA a Francie. Začíná proces proti 22 hlavním válečným zločincům. Ve dvou lavicích sedí ti, kteří po léta tak či onak stáli v čele "třetí říše". Politici, maršálové, ideologové, diplomati a ministři.

První minuty procesu

Někdejší vůdcův náměstek Rudolf Hess se naklání k svému sousedovi Goringovi: "Uvidíte Goringu, že se toto shromáždění duchů co nevidět rozplyne. Ještě stanete v čele Německa."

Říšský maršál přikývne: "Minulý rok v létě jsem nedoufal, že někdy uvidím další podzim, zimu a nové jaro.Dotáhneme to do budoucího podzimu, uvidím ještě nejeden podzim, nejednu zimu i nejedno jaro!" V této chvíli se v soudní síni ozývají zahajovací slova:

"Účelem a smyslem zřízení tohoto tribunálu je rychlé a spravedlivé trestní řízení s hlavními válečnými zločinci a jejich potrestání."

Není v nich pocit viny

"Zeptám se nyní obžalovaných" oznamuje předseda tribunálu lord justice Geoffrey Lawrence z Velké Británie, poté co je prečtena rozsáhlá obžaloba, "zda se cítí anebo necítí vinnými z obvinění, která jsou proti nim vznesena."

Goring: "Jsem naprosto nevinný!"

Hess: "Nevinný!"

Ribbentrop: "Nevinen!"

Keitel: "Necítím se.."

Ani další Rosenberg, Frank, Frick, Streicher a všichni ostatní nepřiznávají svoji vinu, ani jediný z nich. Někteří tento svůj postoj sdělují zpupně, skoro až pohrdavě, jiní s náznakem ublížené lítosti, či více anebo méně hrané pokory. 

Největší proces v dějinách

Obžaloba zhromáždila statisíce stran dokumentů, desetitisíce písemných i osobních výpovědí, fotografií, filmových projekcí.Přípravné a realizační rozměry prelíčení dosahují do té doby nikdy nepoznaných hodnot, procesu se týká na pět milionů listů papíru o váze 200 tun, stenografický zápis obsahuje 17 000 stran, průběh jednání je zachycen na 3023 km zvukového pásku a na 5200 grafomonových deskách. Toto všechno ve svém souhrně a v jednotlivých detailech vytváří usvědčující mozaiku. Před očima tribunálu, novinářů a pozorujícího světa se odvíjí strašný řetězec hrůz a promyšleně připravených zločinů.

Verdikt je nelítostný

Poslední okamžik přelíčení: 1. října 1946, 14:50 hod. V soudní síni Jutičního paláce v starobylém a válkou zničeném městě Norimberku, které se zdejším vyhlášením ostudných rasových zákonů a okázalými sjezdy nacistické strany stalo symbolem hitlerovsé vlády, panuje ticho. Každý z přítomných si uvědomuje historickou neopakovatelnost této chvíle. Průběh procesu, rozložený do 218 jednacích dnů, sleduje celý svět a strašná tíže faktů, které jsou snesené jako důkazy obžaloby a tedy v důsledku jak dějinný soud na celým nacizmem, bere většině obžalovaných poslední naděje.

Téměř bez zvuku se otvírají boční dveře. Z tmy vystupují dva vojenští policisté a s nimi bývalý nacistický maršál Goring. Je bledý a mdlým pohybem si nasazuje sluchátká.

"Obžalovaný Hermanne Goringu! Podle bodů obžaloby …"

Jeden za druhým předstupují hlavní nacističtí váleční zločinci naposledy před soud. Dvanáctkrát zaznějí slova:

"Odsudzuje se k trestu smrti provazem!"

Přičemž v případě Hitlerova stranického náměstka Martina Bormanna je tento trest vynesený v jeho nepřítomnosti.

Hess, Funk, Reader jsou odsouzený na doživotí.

Schirach a Speer na 20 roků vězení.

Neurath dostává 15 roků a Donitz 10 roků.

Bankéř Schacht, politik a diplomat Papen a propagandista Fritsche jsou obžaloby zproštění.

Za zločinné jako celek prohlašuje soud sbor politických vedoucích nacistické strany, Gestapo, Sicherheitadienst, SS a SA. U dalších podobně obžalovaných institucí, tedy říšské vlády, generálního štábu a vrchního velitelství branné moci však k tomuto prohlášení za zločinné nedochází.

Rozhodnuté

Zbývá naplnit hrdelní pasáže rozsudku.

V té době je už určen muž, kterému budou popravy svěřeny. Původně se počítalo s osvědčeným britským katom Albertem Pierrepoitem, přezdívaným Young Albert, ale ten má už zadání pro práci ve Vídni a navíc se chystá do penze. Pověření připadá tedy na seržanta americké armády Johna Woodse. Woods předtím bojoval v severní Africe a v 36. čatě 5. brigády generála Pattona se zúčastnil i vylodění v Normandii. Má už nějaké ty popravy na základě rozsudků vojenských soudů za sebou a příjímá úlohu jak potvrzují svědkové: "s klidnou rozvahou, jaká mu byla blízká."

Čeká se na určení data exekuce

V polovičce října 1946 je oznámeno, že Spojenecká kontrolní rada pro Německo podle očekávání zamítla u odsouzených k trestu smrti, jejich žádosti o milost. Hned potom se na zvláštním zasedání, kterému předsedal francouzský generál Pierre Konig, rozhodne, že poprava se uskuteční v noci na 16. října a to v pořadí, podle kterého byli dotyční souzení. Současně je určeno, že exekuci může být přítomno jen 45 přesně určených lidí, kteří budou zavázani k tomu, aby "průběh poprav i nakládaní s těly mrtvých uchovali v sobě jako přísné tajemství."

Jmenovitý seznam účastníků zahrnuje: 4 delegáti Spojenecké kontrolní komise za Velkou Británii, USA, SSSR a Francie, dále 8 novinářů reprezentujících téměř 500 členný žurnalistický sbor sledovatelů procesu, 4 fotografové, lékař, spojenečtí důstojníci a stráž. Přítomni mají být i dva Němci: předseda bavorskej vlády Wilhelm Hoegner a norimberský státní zástupce Friedrich Leistner.

Posledné přípravy

Ve večerních hodinách 15. října 1946 je v Norimberku deštivo a chladno a čas všem aktérům ubíhá jen velmi pomalu. Hlavní popravčí John Woods, kterému osud tak trochu symbolicky předurčil, že ho po létech uškrtí v Texase při dopravní havárii bezpečnostní pásy jeho vlastního auta, si pro spolupráci vybírá 5 pomocníků, jednoho desátníka a čtyři vojáky. Popraviště je s důrazem na každý detail zřízené ve vězenské tělocvičně. Lešení pod šibenicemi zakrývá černé sukno, přes zábradlí je vedle třech kožených řemenů přehozená černá kapuce. Dochází ke zkontrolování pevnosti oprátek, potom na pokyn velitele věznice plukovníka Andrewsa stráž uzavírá boční vrátka. Před půlnocí jsou už všichni i s diváky na svých místech, dostavují se taktéž oba knězi, katolický Sixtus O'Connor a luteránský Henry Gerecke.

Začíná 16. říjnový den a ozývají se údery na železná vrátka, stráž je otvírá.

Vstupuje zástupce velitele plukovník Little a hned za ním je dvěma vojenskými policisty přiveden odsouzený Ribbentrop. Ruce má spoutané za zády, košili na prsou z části rozepnutou, vlasy mu cestou přes dvůr rozcuchal vítr a zmokřil déšť. Jeho tvář je téměř žlutá. Bázlivě se podívá na šibenici a zastavuje se před schůdky.

"Jak se jmenute?"ptá se ho důstojník a tlumočník překládá.

"Joachim ven Ribbentrop." zní odpověď.

Rozkáží mu ať vystoupí po 13 schodech nahoru a zastaví se tváří k přítomným na místě, kde má pod nohami skryté padací dveře.

"Chcete něco říci?"

Po krátké odmlce bývalý německý ministr zahraničí roztřeseným hlasem řekl:

"Bůh spas Německo. Přál bych si, aby bylo Německo opět jednotné a mír zavládl světu."

Jeden z Woodsových pomocníků mu mezitím koženými řemeny spoutá nohy, druhý ruce za záda. Kat nasazuje odsouzenému kapuci a rychlým pohybem navléká smyčku okolo krku. Luteránsky pastor šeptá modlitbu. John Woods ustupuje o dva kroky zpět a po pokynu amerického majora trhne velkou pákou. S nepříjemně pronikavým skřípotem se otvírají dveře pod Ribbentropovýma nohama. Jeho tělo zmizí v otvoru a jen provaz se ještě chvíli chvěje pod tíží těla.

Je jedna hodina a 14 minut

O šest minut později následují další údery na vrátka a do místnosti vstupuje někdejší nejvyšší činitel vrchního velitelství německé branné moci, polní maršál Wilhelm Keitel, oblečený v generálské uniformě s červenými lampasy. Ale s blůzou bez hodnostních odznaků.

"Jmenuji se Wilhelm Keitel."

Oznamuje pod šibenicí a je třeba dodat, že se mu daří zachovat si důstojnost. Ve chvíli, když mu kat váže ruce, praví:

"Prosím všemohoucího, aby se smiloval nad německým národem. Mnoho milionů lidí zemřelo mým přičiněním. Teď jdu za svými syny. Ať bůh chrání Německo!"

Scénář je připraven až témeř se strojovou přesnotí

Krátce po druhé z poprav sestupují dva lékaři, americký a francouzský, do prostoru pod lešením, aby prohlédli tělo Ribbentropa, který doposud visí na oprátce. Oznamují: "Oběšený je mrtvý!". Katův asistent odřeže provaz a dva k tomu určení vojáci ukládají tělo do připravené truhly a tu odnášejí do vedlejší místnosti. Jinou, ještě prázdnou truhlu, přinesou pod lešení a vše se může opakovat. Jedna hodina 30 minut. Na řadě je Ernst Kaltenbrunner, postavou obrovitý Heydrichův následník ve vedení Hlavního úřadu říšské bezpečnosti, instituce na jejímž kontě byly ty nejodpornější zločiny "třetí říše". Čeká na něho kněz Sixtus O'Connor. Kaltenbrunner na pohled rozechvěný a vystrašený, oblečený jen tak narychlo, vyposlechne modlitbu za mrtvé, ale zdrží se jakéhokoliv prohlášení.

Krátce potom ale dochází k prvnímu zádrhelu. Woods zatáhne za páku, ale v průběhu několik sekund musí dojít k dalším opakovaním, než se dveře pod Kaltenbrunnerem otevřou a splní své poslání.

Streicher se pere se strážemi

Přichází Alfred Rosenberg, hlavní ideolog nacistického rasizmu a ministr pro okupovaná východní území. Má na sobě sako z hnědé jelenicové kůže, třebaže sako a kalhoty pochádzejí zřejmě z výstrojného skladu US Army. Pohybuje se rychle a hledí do zěme. Prudkým trhnutím hlavy odmítá kněze, jako jediný z odsouzených. Následuje krvavý vládce nad Polskem Hans Frank a po něm Wilhelm Frick. O vzrušení mezi diváky se postará nenávistný nepřítel židů a vydavatel antisemitského časopisu Der Sturmer Julius Streicher. Pere se se svými strážci tak, že ho musí k šibenici doslova donést. Když se ho ptají na jméno, tak Streicher hystericky křičí:

"Vždyť to snad víte, nemusíte zde hrát komedii!"

Potom, co jeho tělo zmizne pod lešením, ozývá se sténání a chroptění. Jeden z novinářů omdlívá. Oba lékaři utíkají pod lešení a hlásí:

"Oběšený je mrtvý. Smrt nastala okamžitě!"

Problémy vznikají i při věšení zmocněnce pro mobilizaci pracovných sil Fritze Sauckela, kterýžto post mu vynesl pověst hlavního říšského otrokáře. I on je neklidný, vzpurný a k oprátce musí být dopraven silou. Křičí:

"Umírám nevinně! Nechť Bůh chrání Německo a vrátí mu znovu sílu!"

Někdejší náčelník operačního štábu, generálplukovník Alfréd Jodl se naproti tomu chová jak voják. Na nikoho se neotáčí a ani nepodívá a po příchodu do místnosti pevným krokem zamíří rovně k šibenici, jakoby věděl, jaký je postup a chtěl mít všechno za sebou.

Posledním z odsouzených je vůdce rakoukých nacistů Artur Seyss Inquart, rodák z Jihlavska. Jde jak náměsíčník a lehce pokulhává. Katův pomocník mu dává dolů brýle a Seyss Inquart říká:

"Doufám, že toto je poslední akt tragédie druhé světové války."

Hodiny ukazují 2:48

Krátce potom se přítomní dozvídají, že odsouzený Hermann Göring unikl popravě užitím tajně mu do cely prepašovaného jedu. Dva sanitáři potom přinášejí Göringovo tělo, pokládají ho na polní lůžko a dovolují fotografům udělat několik snímků.

Francouzsky generál Morel ze Spojenecké kontrolní komise k tomu dodává:

"Prosím vás, abyste věřili, že i tento muž je mrtvý."

Potom přidá ještě jednu větu:

"Tak teď je tomu konec."

Zpráva o exekuci se rozlétá do celého světa.A seržant Woods k svým pomocníkům poznamenává: "Deset lidí za sto tři minut. To je rychlá práce."

Pár minut před čtvrtou hodinou ranní

Od norimberského Justičního paláce se na cestu vydává několik aut. V čele jede džíp s namontovaným kulometem, v těsném závěsu za ním se drží dva kryté náklaďáky, kolonu uzavírá limuzína s americkým a francouzským generálem. Hned za městem se k nim připojuje dlouhá řada aut s novináři. Každý ví, co se nalézá v nákladních autech. Následuje rychlá jízda směrem na Furth. Blízko Erlangenu  kolona náhle zastaví. Že by někde zde?, domnívají se žurnalisti. Ne, ještě nepřišel čas na další manipulace s těly mrtvých. Zato džíp, který doposud jel v čele, se otáčí a vrací se k novinářským vozům. "Poslouchejte mě!" volá americký důstojník, který z auta vystoupil. "Lituji, ale mám příkaz vás velmi vážně varovat. Každý další pokus o naše pronásledování vám bude možná připadat jako odvážný čin, ale od této chvíle to bude konání navýsost životu nebezpečné."

Říká a ukazuje na kulomet s výhružně vystrčenou hlavní a hovoří natolik vážně, že je třeba vzít jeho slova na vědomí. Reportéři protestují, ale není jim to nic platné. Kolona se potom znovu dává do pohybu a za okamžik zmizí v ranním mlhavém šeru.

Pec zapálil vězeň jménem Richard Wagner

Na erlangském letišti jsou truhly naloženy do letadla, které s nimi okamžitě odletí směrem k Mnichovu. Konečným cílem cesty je od bavorské metropole nepříliš vzdálený bývalý koncentrační tábor v Dachau. Jedno z krematórií, které předtím pohltilo tisíce obětí nacizmu, je tady už před několika hodinami uvedené do provozu. Pec symbolicky zapaluje bývalý německý vězeň tohoto lágru a nositel taktéž symbolického jména Richard Wagner, který potom udržuje oheň až do příjezdu kamiónů z Norimberka. Potom už jde všechno najednou. Na prostranství táborového apelplatzu je naposledy zkontrolován obsah truhel a je o tom udělán zápis.

Hned poté jsou těla vhozena do pece. Jako první jde Keitel a poslední je Julius Streicher.

Před polednem téhož dne dochází k uhašení pece. Po částečném vychladnutí posbírají dva američtí vojáci všechen popel a znova se o všem sepíše zápis. Pak jsou nádoby uloženy do džípu, který je odveze na břeh řeky Isar, která protéká Mnichovem. Popel je tu do ní vysypán, přičemž se museli všichni přítomní několikrát podepsat, že toto místo bude navždy utajené, aby se nemohlo stát poutnickým místem příznivců třetí ríše.

Alfred Rosenberg

Obžalovaní

zdroj : Sigiho válečný portál http://www.vojna.net