Václav Václavík - Vzpomínky na Mauthausen

I.

Psal se rok 1943. Z dálky bylo slyšet supění staré lokomotivy a pode mnou klapot železničního vozu na kolejích. Byl to vlak s vězni a občasné houkání píšťaly připadalo jako vytí zlých fantomů. V jednom z vagónů jsem byl také já, jako politický vězeň hitlerovského Reichu, směřující k jihu do koncentračního tábora.

Monotónní zvuky pohybujícího se vlaku oživovaly v mé paměti strašlivé hrůzy z pražského gestapa, nekonečné denní i noční výslechy a očekávání popravy na střelnici v Kobylisích, pak po dva měsíce nelidská práce a hlad ve staré pevnosti Terezín a nyní tato cesta do beznadějnosti.

„Du Sauhund, du must langsam frecken, eine Kugel ist schade für dich!“ (Svinský prase, musíš chcípat pomalu, kulka je pro tebe škoda!). Tato poslední slova jednoho z vyšetřujících gestapáků, komisaře Wilckeho, stále zněla v mém vědomí a nebylo pochyb, co tím mínil. Ale jak dlouho? A kolik může člověk snésti, když život se chvěje na jiskřičce naděje.

Za ranního šera skupina asi třiceti vězňů jsme byli přivezeni nákladním autem z Terezína na Vršovické nádraží, kde jsme byli nahnáni do jednoho z vagónů připraveného vlaku. Vagón ve kterém jsem se ocitl nebyl typický, zvaný kvočna, ve kterém přepravovali nacisté vězně do koncentračních táborů, nýbrž obyčejný vůz ve kterém „kupé“ se staly celami. Dvě dřevěné lavice, dřevem zabedněné okno, jen malý otvor v horní části pro větrání, i šoupací dveře pokryty dřevem s malým otvorem, kterým esesáci mohli sledovat aktivitu vězňů. V tomto prostoru, v polotmě, nás bylo celkem osm, z toho pět Čechů. Kromě mne učitel, jehož tvář byla znetvořena bitím, dva havíři z Mostecka a devatenáctiletý mladík, který nepromluvil cestou ani slova, jen ztrnule hleděl do neznáma. Pak mladý sebevědomý Němec, který byl odsouzen za neoprávněné nošení Ritterkreuz, nejvyššího vojenského řádu Třetí Říše, dva Holanďané a Francouz pokročilého věku s přátelským úsměvem na tváři jako by jel na dovolenou.

Po několika hodinách jízdy jsme mlčenlivě seděli s očima upřenýma na malé ventilační okénko u stropu ve snaze zachytit tu a tam koruny stromů nebo jméno stanice. Druhá, patrně větší část našeho vagónu, odkud k nám zaléhal řehot a debaty esesáků, byla asi místem jejich odpočinku.

Po dlouhé době úvah a jistě i výčitek jsme si začali šeptat, když byla jistota, že nejsme sledováni z chodby. Trápil nás hlad a svízelná nutnost se vymočit. Po celou cestu nám nebylo dovoleno odejít na záchod, rozhodli jsme se boucháním na dveře přivolat bachaře. Pak jeden po druhém jsme byli vedeni na záchod pod stálým dozorem esesáka.

Byl duben a většina Evropy byla uchvácena v chapadlech hitlerovské Třetí říše a vězeňský vlak rachotil jižními Čechy s arogancí dobyvatele. V některých stanicích vlak dlouho čekal, hodiny míjely. Bylo pozdní odpoledne a zlaté paprsky slunce ozařovaly míjející vrcholky stromů a budov. Někteří z nás se odvážili postavit se na lavici a podívat se na okolní krajinu. „Ah, le printemps!“, zvolal starý Francouz. Všichni z nás nerozuměli jeho slovům, ale sluneční paprsky naznačovaly smysl jeho výroku, znovuzrození přírody ze zimního spánku, zatím však klece se zatracenci spěchaly do studené beznaděje. „Halt die Fresse!“ (Drž hubu!) hřměl hlas z chodby a v díře ve dveřích z chodby se objevilo ledově modré oko strážce.

Nádražní tabule oznamovala naše zastavení v Budějovicích, kde bylo dlouhé čekání. Na tvářích četníků rozestavěných kolem nádraží bylo vidět výrazy sympatie pro tragický náklad vlaku. Zpráva o projíždějícím vězeňském vlaku se patrně rychle roznesla po celém městě. Dvě ženy se opatrně přiblížily k vlaku a přes syčení páry lokomotiv bylo slyšet jejich volání jmen svých nejbližších, o nichž doufaly, že by mohli být slyšet, když se vlak rozjížděl a pozvolna se ztrácely v dáli.

Cesta pokračovala na jih k rakouským hranicím. Za večerního šera se vlak zastavil v malé stanici. Náhlé zaklepání na stěnu vozu z venku nás současně probralo z trudných myšlenek a naše oči se upřely na ventilační otvor. V tichosti, jako by byly neviditelné, chleba, cigarety a zápalky byly vhozeny ventilačním otvorem do naší cely. Nikdy nám nebude známo, kdo nám poskytl tyto tak cenné dary a nikdy nebudeme mít příležitost dárci poděkovat, neboť každý z nás si také uvědomil, že za tento čin by neznámého dárce stihl stejný osud jako nás.

Když se vlak rozjel a my byli jisti, že nejsme pozorováni z chodby, rozdělili jsme mezi sebou tyto neočekávané skvosty. Prázdné žaludky volaly po jídle a pomalu jsme vychutnávali každý kousek chleba a ponechávali ho v ústech co nejdéle. Studené oko se objevilo v okénku ve dveřích a když neshlédlo nic podezřelého, zase zmizelo. Zapálenou cigaretu jsme podávali jeden druhému a alespoň na chvíli měli trochu utěšující pocity.

V noci zastavil vlak na několik hodin v Linci. Opět hladoví jsme podřimovali. K ránu bylo slyšet nárazy připojovaných vagónů k našemu vlaku. Tušil jsem, že se blíží konec naší cesty a zmocňoval se mě zvláštní pocit touhy, aby jízda pokračovala do nekonečna. Jakkoli nepohodlná byla atmosféra naší vagónová cely, byl jsem s tím a mými společníky obeznámen, cítil jsem jakési bezpečí a jistotu. To nejisté, neznámé co nás očekává se výhružně rýsovalo před námi. Za úsvitu se vlak pohnul ke krátké cestě ku svému cílu. Byl už den, když se vlak zastavil na nádraží malého města, jehož nápis na hlavní budově zněl:

MAUTHAUSEN

„Arbeit macht frei“

Za kamenným opevněním bylo asi 25 baráků, většinou dřevěných pro vězně, před nimi rozlehlá plocha zvaná Appellplatz, vpravo kuchyně pro vězně, pod ní skladiště, sprcha. Za ní bunkr s malými celami, dále plynová komora, krematorium a márnice. Tyto budovy byly vystavěny z kamene. Kromě jedné strany byl lágr obehnán vysokou kamennou zdí korunovanou ostnatým drátem s vysokým napětím. V určitých vzdálenostech se nad stěnami tyčily hrozivě vyhlížející věže s kulomety a esesáckými hlídkami. V blízkosti lágru na stráni byly ubikace pro SS posádku, jejich nemocnice, kuchyně, veliká hala zvaná „Führerheim“, kantýna s barem. Před hlavní branou komandatura a kanceláře pro velitele tábora a politické oddělení. Opodál, stranou na stráni byly vystavěny vily pro esesáckou šlechtu.

Naše formace byla vedena do úzké uličky svírané na jedné vysokou kamennou zdí s ostnatým drátem, na druhé straně budovami z kamene. Zazněl povel „Halt!“ Dalším povelem nám bylo nařízeno se svléci donaha a svršky zabalené složiti u nohou. Třebaže většina vězňů německy neuměla, byl povel jasný všem. Obráceni čelem ku zdi po obou stranách uličky nám nastalo dlouhé čekání a obnažená těla se drkotala zimou v chladném dubnovém větru. Pak jsme byli hnáni po skupinkách poklusem dolů po schodech první budovy, kde jsme byli registrováni, svlečené šatstvo odebráno a sepsané kápou, což samozřejmě bylo zbytečné. Každý pak byl oholen a ostříhán. Holiči byli náhodně vybraní vězňové, kteří k jejich neodbornosti měli velmi tupé břitvy a nůžky, kterými museli ostříhat vlasy a břitvou vyholit široký pruh středem od čela do zátylku. Všechny chlupy na těle, na prsou, v podpaží a kolem ohanbí musely být oholeny, což se neobešlo bez škrábanců a ze vzniklých ran tekla krev. Během této procedury holiči opatrně a šeptem kladli otázky „Jak pokračuje válka, jaké jsou poměry venku?“ a podobně. Dávali i pokyny: „Vyhýbej se esesákům, kdykoliv jen můžeš ... dostaneš-li číslo, můžeš žít, když ne, ráno budeš popraven ... první týdny jsou nejhorší a když neonemocníš a budeš dřít, máš možnost si zvyknout na toto peklo...“.

Po oholení jsme byli na celém těle postříkáni jedem proti hmyzu, který pálil v otevřených ranách. Poté nás hnali kápové klacky do jiné místnosti obložené dlaždičkami a sprchami visícími ze stropu. V tom okamžiku vyrazila ze sprch téměř vařící voda a vězňové řvali bolestí. Brzo na to voda se změnila v ledovou a proud ustal. Místnost byla zahalena hustou parou a naše unavená, vyhladovělá těla byla omámena od extrémů teploty vody. Klení a bití nahých těl nás uvědomilo, že kápové přišli evakuovat sprchovní místnost. Zmateně jsme se všichni současně hrnuli k úzkým dveřím, kde nastal zmatek. Někteří padli a těla se brzo spletla v groteskních pozicích do jedné haldy, že jen s námahou bylo možno se vyprostit a utéci ranám holí a gumových hadic kápů. Konečně byla místnost vyklizena, většina z nás si odnášela modré podlitiny a po nás nová skupina byla vtěsnána do místnosti.

A pak jsme zase stáli nazí ve formacích kolem zdí jako dříve bez hnutí třesouce se zimou, obličejem obráceni ke zdi, čas se zdál být věčností. Řady stály (nyní je odstavec nečitelný, asi byl vadný poválečný kopírák, pokračuji dále).

Prudkým nárazem mne otočil k sobě a netrpělivě se zeptal znovu: „Was bist du?“ „Ich bin ein Tcheche...“ odpověděl jsem německy. V tom jsem cítil prudký náraz do hlavy a šly na mne mdloby. Když jsem otevřel oči ležel jsem na dláždění s krvácející hlavou. Po několika kopancích jsem se vrávoravě zvedl. „Was bist du?“ Esesák řval znovu a sám odpověděl na otázku.
„Du bist ein dreckige Kriegsverbrecher!“ Tak co jsi, znovu zařval a při tom zdvihl bejkovec k ráně.
„Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher.“ odpověděl jsem.
„Laut! Wiederhole!“
„Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher. Ich bin ein dreckige Kriegsverbrecher. Ich bin...“
Pan Scharführer, mladý cucák, se triumfálně usmál a rázoval k další oběti.

Hodiny míjely a vyhladovělé řady stály podél zdí a jejich nahá těla se chvěla jako osikové listí. I zakašlání bylo přečinem trestaným kopancem nebo ranou. Moje hlava od úderu v bolestech otékala a agonie se prodlužovala od minut k hodinám. Když se stmívalo, několik desítek mých spolutrpitelů umíralo na dlažbě, buď z hladu nebo totálního vyčerpání bez pomoci, bez slov poslední útěchy, případně jen kopancem esesácké boty.

Konečně jsme byli roztříděni a odvedeni do baráků. Pro mne byl určen barák neboli Block číslo 5, zvaný židovský, netušil jsem ovšemže do tohoto baráku jsou určeni vězni k brzké likvidaci. Půl tohoto baráku sloužil jako „revír“, jakási ošetřovna pro vězně a druhá polovina ohrazená ostnatým drátem měla dvě místnosti. V přední, menší, byly jednopalubní postele pro Kápa „Schwunky“ a pro posádku pracující v krematoriu. Tito pracovali ve dvou směnách. Bylo známo, že vězňové obsluhující pece v krematoriu jsou po dvou nebo třech měsících zastřeleni „Genickschussem“. Proč? Věděli a viděli toho příliš mnoho. Během této doby jejich práce dostávali stravu z esesácké kuchyně a každý měl pro sebe postel na spaní. Po skončení šichty seděli vždy pohromadě, odděleně od ostatních vězňů, chaos kolem nevnímali a jen mezi sebou si něco vyprávěli.

Všichni ostatní Häftlingové, jak jsme byli nazýváni, kolem tří set nás bylo, na noc nás Stubenältester jménem Schwarz pomocí hole napěchoval ve vedlejší místnosti na zemi. Aby všechna těla mohla být uskladněna, bylo nutno ležeti na boku, všichni jedním směrem a celá podlaha se podobala obrovské sardinkové krabici. Když byl někdo nucen jít v noci na záchod, příležitost znovu zalehnout byla beznadějná a musel trávit zbytek noci na záchodě nebo mezi dveřmi.

Kápo každého bloku byl oslovován „Blockältester“. Měl plnou moc nad vězni a tuto autoritu zneužíval ku svému prospěchu a pro své sebevědomí. Dbal o pořádek, fasoval jídlo pro celý barák, které pak rozděloval a samozřejmě si větší porci nechával pro sebe, pro své přátele a pro „Schwunky“. Kápové koncentračního tábora se lišili od politických vězňů zeleným trojúhelníkem našitým na rub uniformy, zatímco političtí vězňové byli označeni červeným trojúhelníkem, cikáni a jiní štítící se práce trojúhelníkem černým, náboženští pacifisté fialovým, homosexuálové růžovým a židé žlutou hvězdou.

Kápové byli obyčejní kriminálníci, přeloženi z německých a rakouských věznic dohlížet na politické vězně v koncentračních táborech. Měli přednostní stravu, bylo s nimi lépe zacházeno, měli větší soukromí, z venku směli přijímat peníze, měli plnou autoritu komandovat, bít a dokonce i zabíjet politické vězně. Měli své sloužící, obyčejně mladé chlapce, které si vybírali mezi politickými vězni. Tito se nazývali „Schwunks“. Pomáhali jim čistit boty, uniformy a servírovat jídlo a dost často nahrazovali v posteli ženy.

Dále v každém baráku byl „Blockschreiber“, jehož poviností bylo vést záznamy o početním stavu vězňů v jeho baráku, jejich národnost a profesi. Další jeho povinnost bylo sestavit do pětistupu vězně k rannímu a večernímu Appellu (počítání) na hlavním táborovém prostranství, zvaném Appellplatz. Každé ráno hlásil hlavnímu táborovému písaři, Lagerschreiberovi v Lagerschreibstube, počet mrtvých, jejich jména a čísla.

III.

Otroctví a smrt byly základem mauthausenského koncentračního tábora. Každý Häftling byl otrokem do té doby, než se stal mrtvolou. Ze všech zemí, ze všech končin okupované Evropy oběti byli přiváženi velikými i malými transporty do Mauthausenu. Osmnáct národností bylo representováno v tomto nacistickém pekle. Převážná většina sem byla posílána na „Himmelsfahrt“, jak hrdě označovali otrokáři dým z komínů krematoria. Živí otroci byli rozděleni do pracovních skupin zvaných komanda, určených pro různé úkoly podle schopností jednotlivých vězňů. Největší počet Arbeiterů, neznajících nějaké řemeslo, byl přidělen do komanda pracujícího v lomu, zvaném „Wiener Graben“. Pak byla menší komanda na budování silnic, kanalizace přístavu na Dunaji, stavění zdí, jiní zase obdělávali zahrady pro esesáky, služebnictvo v ubikacích es-es a v domácnostech esesácké šlechty.

Pod správou Mauthausenu, nazývaný „Mutterlager“ patřilo někdy až přes dvacet filiálek „Aussenlager“ roztroušených po Rakousku všude tam, kde bylo třeba otrocké práce pro Wehrmacht nebo i v zámcích, kde sídlili vysocí nacističtí pohlaváři. Z těchto míst se otroci už živi nevraceli, jen SS hlídači s hlášením, že ten a ten Aussenlager byl rozpuštěn. Každé komando pracovalo v neustálém bití, urážkách esesáků a kápů, život vězňů pro ně absolutně nic neznamenal.

„Schutzstaffel“, zkráceně SS, byla Hitlerovou elitní garda jeho mystického arianismu. Počet těchto čistokrevných exemplářů se pohybovaly Mauthausenu od pěti do jedenácti tisíc a byl závislý na počtu vězňů. Posádka se skládala z členů jednotek „Totenkopfstandarte“, „Leibstandarte Adolf Hitler“ a „Reinhard Heydrich Standarte“. Později, když se Němcům na frontách přestalo dařit, část esesácké elity byla odvolána, aby situaci zachránila a nahrazeni byli invalidy z Wehrmachtu, nebo Luftwaffe a nakonec před koncem války členy Volkssturmu, starými veterány. Asi tak dva týdny před kapitulací Grossdeutschlandu byli i kápům, německým kriminálníkům, přiděleny esesácké uniformy, aby hlídali politické vězně. Hlavní kádr zabíječů se až do konce války v Mauthausenu nezměnil.

Nejvyšší vládce Mauthausenu a jeho filiálek byl komandant Standartenführer Franz Ziereis z Mnichova. Hned pod ním měl velení Schutzhaftlagerführer SS-Hauptsturmführer Georg Bachmayer, jeden z největších sadistů v lágru. Další místo v hierarchii zaujímal SS Haupsturmführer Schultz, vedoucí politického oddělení (gestapa), který se také vyznačoval odebíráním zlatých prstenů, náušnic, hodinek i zlatých zubů při každém příchodu nového transportu. Obersturmführer Heinlingsfelder byl hlavním komandantem v lomu, většinou času opilý a pro zkrácení času tu a tam ubil vězně. Činy Obersturmführera Streitweisera by zahanbily i samotného markýza de Sade. K uspokojení svých sexuálních tužeb házel vězně do otevřených latrín a při pohledu jak se topí dosahoval erotického vzrušení. Někdy poslal psa na menší skupinu pracujících otroků a skákal radostí nad jejich agonií. Když se některý z vězňů snažil psu uniknout, zastřelili ho. Smutně se proslavil Sturmführer Waschitski, bývalý lékárník z Vídně, který se vyznamenal vynálezem jedovaté tekutiny, která byla píchána do těl práce neschopných vězňů. Killerman, Kofler, Winkler, Schultz, Trum, Weis, Müller, Schimphosel, Koschnitzki, Kreineis a další jména by neměla být zapomenuta. Ti všichni byli bezcitní vrahové, Himlerovi služebníci, kteří s potěšením likvidovali „Menschendreck“ až do konce války. Měli naprogramovaný úkol zabíjet, vězňové byli pro ně jen bezvýznamná čísla nikoliv lidé. (Výše uvedená jména jsem při různých příležitostech slyšel jen z povzdálí a tudíž „spelling“ nemusí být korektní.)

H.Himmler, F.Ziereis, E.Kaltenbrunner
na prohlídce kamenolomu.
Foto: Mauthausen Memorial.

IV.

(Následující informace byly získány od rakouského politického vězně, Karla Kaufmana, bývalého mnicha, kterého Gestapo zavřelo za přechovávání a pomoc židům. Byl jedním z prvních vězňů v Mauthausenu a vykonával funkci ve vězeňské ošetřovně zvané „Revier“ a měl možnost poznat eses doktory v táboře. Brzy po osvobození zemřel v Linci.)

Doktoři v koncentračním táboře měli hodnosti Standartartz a Lagerartz. Kromě dvou výjimek čest lékařskému povolání nedělali. Jejich hlavní povinností bylo starat se o onemocnělé esesáky, a rodiny ženatých důstojníků. Vězeňské osazenstvo bylo pro ně jen materiálem pro lékařské experimenty a také k zábavě. Jejich pohodlný život v lágru, daleko od strastí na frontě, museli ospravedlňovat záminkou, že dělají výzkum nových léků pro armádu a vězňové byli jen pokusná morčata. Když však onemocněl některý z vyšších důstojníků nebo člen jejich rodiny, neváhali zavolat ke konsultaci politického vězně profesora Podlahu. Doktor Richter, Rakušák z Lince, po příjezdu transportu vězňů vyhledával osoby se zvláštním tetováním. Oběť byla zabita injekcí, část tetované kůže sejmuta a odeslána do koncentračního tábora Sachsenhausen ke zpracování na stínidla lamp, přebaly knih a peněženky pro dámy. Doktor Heim z Brucku nad Dunajem sice chirurgem nebyl, ale byl posedlý zvědavostí nad záhadou funkce mozku. Tu a tam si vybral jednoho nebo dva vězně, v ošetřovně otevřel lebku, odstranil kousek mozku, opět uzavřel a druhý den se přišel podívat jak se pacient chová. Ani jedna z těchto obětí nepřežila!

Doktor Konrád byl Lagerkommandantem pověřen snižovat počet práce neschopných v Russenlageru injekcemi. Doktor Böhmischen z města Münster v Německu nechal uzavřít v jedné místnosti v baráku 150 vězňů, kde zkoušel, zda je možno žít jen na nějakou kašičku, kterou vynalezl. Většina vězňů zemřela. Jeho žena byla osobní sekretářkou komandanta Ziereise. Doktor Ramsauer, zubní lékař, měl v kanceláři v lihu sbírku perfektních zubů různého druhu. Nejobávanější a známý všem vězňům byl doktor Kresbach, přezdívaný Spritzbach, dříve policejní doktor v Kasselu v Německu. Skoro každého dne v dopoledních hodinách, ruce sepjaté za zády a se skloněnou hlavou chodil na inspekce po pracovních komandech a běda tomu, na koho spočinulo jeho vodnaté oko. Černou křídou, kterou stále u sebe nosil, označil oběť na prsou značkou X, což znamenalo rozsudek smrti. V roce 1943 byl Kresbach odvezen na psychiatrické léčení, ale po půl roce se opět vrátil.

Lékařské etice v tomto prostředí zůstali věrni pouze dva doktoři. Dr. Mattner ze Steiermarku a Dr. Wolt z Mnichova všemi prostředky se snažili zachránit pokud možno nejvíce Häftlingů a odmítali plnit rozkazy svých nadřízených. Brzy však byli odveleni, patrně na frontu. Mauthausenským doktorům asistovalo také několik saniťáků SS-Sanitäters, kteří byli někdy krutější než doktoři. Byl to Gurten, Wohlrab a Marz. (Tolik od Karla Kaufmana.)

V.

První ráno v lágru jsem stál jako novopečený člen trestního oddílu Strafkompanie za šera na Appellplatzu v kloně asi čtyřiceti vězňů. Název Strafkompanie byl pro mne zprvu jen slovem, ale brzy poté se z něho stala úděsná skutečnost. Naše kolona vypochodovala v pětistupech hlavní branou a sestoupila 186 schodů do kamenné propasti Wienergraben, obrovského lomu vydlabaného v strmém kopci. Veliké kameny pokrývaly přísně a zlověstně jeho dno. Do výšky se tyčily stěny, které činily dojem groteskně náhodně nakupených kubistických obrazců, jeden na druhém – nepřirozená rána na tváři země.

„Los! Los! Los!“ se ozývalo ze všech stran s kyvadlovou pravidelností. Tisíce Häftlingů v pruhovaných uniformách jako mravenci se hemžili po skalnatých útesech a lámali kámen, jiní kopali a rozbíjeli balvany, nakládali na železné vozíky na kolejích a tlačili k nákladním vozům a to všechno v nepřirozeném tempu, hnáni řevem, klacky, obušky kápů a esesáků. Zazněl výstřel, zarachotil samopal a Häftling se zhroutil. Snad neuposlechnul rozkaz nebo prostě vyčerpán nemohl dál a dobrovolně vykročil do mrtvého pásma zvaného „Postenkette“. Člověk byl usmrcen, ale nikdo se nad tím nepozastavil. Pracovalo se dál, tempo pokračovalo bez přerušení.

Na dně lomu byla před námi masivní halda žulových kvádrů, každý o váze od třiceti do šedesáti kilogramů. Podle rozkazu každý z nás si musel zvednout balvan na ramena a vynést jej po 186 schodech, které byly nerovnoměrně vytesané nahoru k blízkosti lágru. Po složení kamene „Laufschritt“ (poklusem) běžet dolů, uchopit další a v této proceduře pokračovat celý den.

Tak jako moji druhové v koloně, naložil jsem kámen na ramena a začal stoupat. Strafkompanie – za zvláštní těžké přečiny proti Říši. „Rückkehr unerwünscht“ tak jsem byl poznamenán už u pražského gestapa. „...du must langsam frecken...“ mi probíhalo hlavou. Krutá vytrvalost boje se smrtí. Než se ozval hlas píšťaly končící práci, chtělo se mi zemřít. Tělo zraněné, strnulé námahou, lhostejnou myslí, vypotácel jsem se po Appellu do baráku číslo 5 a padl vyčerpán na podlahu tak jako jiní z mé skupiny. Nohy vězňů mě překračovaly jako kmen stromu ležící na lesní cestě. Nebyl jsem si jist, zda budu moci se vůbec postavit, ale ani na tom nezáleželo. Nebylo lidského soucitu jeden k druhému, každý měl co dělat sám se sebou. Miliony let evoluce uspořádalo tvora jehož nazýváme civilizovaným člověkem a nacistický koncentrační tábor vrhnul tento vývin zpět o několik tisíc let za jeden den.

Ramenatý Blockältester Willy, jak se nazýval, vydával před barákem večeři. Pro každý žaludek kousek černého chleba a plátek podobající se salámu. Kostlivcové ruce vězňů se chvěly a držely každý drobek drolícího se chleba, aby jim neunikl. I já jsem spolykal svoji porci, aniž bych si uvědomil její chuť. Pocit jídla v žaludku mi vrátil poněkud sebevědomí, třebaže hlad jsem měl dál, pouze žaludek byl podrážděn. Napadlo mi, že i to je jeden ze způsobů trýzně v tomto prostředí.

Devátá hodina. Blockältester zhasnul světlo, osamocenou žárovku visící u stropu. Prominentní osazenstvo přední místnosti zalehlo na své palandy a my ostatní jsme napěchovali svá těla v řadách na podlaze. Byl jsem vtěsnán mezi druhy ze Strafkompanie. Jeden z nich sténal bolestí a druhý se modlil. A noční agonie začala. Odřeniny od kamenů a švihanců od esesáků nabývaly bolestné intensity. Zatímco jiní záviděníhodně chrápali, my ze Strafkompanie jsme nemohli usnout přílišnou únavou a úvahami, co přinese zítřek. Vězeň v řadě za mojí hlavou umíral, pěny mu tryskaly z úst. Stubenaltester Schwarz ho stáhnul za nohy do latríny. Konečně i mne spánek přemohl a nastaly sny o jídle. Příštího rána příšerné panorama Wiener Graben se rýsovalo přede mnou jako strašidelný sen, sen, který se mysl snaží odehnat a zapomenout.

„Los! Los! Los!“ a biče zpívaly své ostré zvuky a tempo práce bylo vytřískáno klacky a obušky. Namáhavě znovu a znovu zvedám balvan na rameno. Svaly, které nepřestaly bolet, protestovaly ještě silnější bolestí. Při nesení kamene jsem měl dojem, že tělo se rozpadne na kusy pod břemenem a „klopa klop, klopa klop...“ dřeváky udržovaly rytmus. Schod za schodem, dále a dále až na ten 186. schod. Švih! Nějaký Scharführer mne uhodil klackem přes záda. Otřesem a bolestí se hlava zatočila a kámen na rameni nabyl dalších padesáti kilo. Esesák znovu zvedal klacek k úhozu, ale vrávoravě jsem uhnul na další schod. Proč? Nevěděl jsem, vždyť by to bylo tak jednoduché odhoditi břímě stranou a....

„Los! Los! Los! Schweinehunde!“ a i já pokračoval ve výstupu. Jak dlouho bude možno toto všechno vydržet? Už jsem se nesnažil se vyhýbat ranám. Padaly jako krupobití, nebylo vyhnutí, nebylo úniku. Konečně! Ostrý, pronikavý zvuk píšťalky, polední přestávka a krátký odpočinek. Vězňové trestné kolony se zhroutili jako voskové figurky jimž podpory byly odstraněny. Už nás bylo o několik méně. Dva nebo tři si zvolili vysvobození vkročením do Postenkette, mimo schodů a byli zastřeleni, jiní umírali vyčerpáním a bitím podél schodů. Naše vězeňské hadry se lišily od vězňů ostatních komand tím, že na zádech byly označeny širokým červeným pruhem a vpředu pod číslem velikým kruhem, orazítkováni k vyhlazení. Spolykali jsme porce otrubové polévky a už zase píšťala nařizovala nástup k práci.

„Los! Los! Antreten!“ Jako neustále běžící film, znovu a znovu nekonečný výstup a klusat dolů po schodech do Wienergraben. Mladý vězeň přede mnou kulhal, měl rozdrcenou nohu a jeho obnažené rameno a záda od přesouvání hrubých kamenů byla rozdrcena do krvava. Zatímco se vrávoravě plazil vedle mne, polohlasně pravil „S námi je konec, dnes či zítra... tak proč ne dnes a teď?“ Jeho iniciálka v červeném trojúhelníku na roztrhané blůze ho označovala za Belgičana. Šplhal dále ještě několik schodů a náhle odhodil kámen stranou. Několikráte se zatočil a vydával dlouhé, napůl zvířecí výkřiky. Pak hlasitě zavzlykal a uháněl do Postenkette, pásma nikoho. Samopal zakašlal, mladý Belgičan se vzpřímil, strnul na okamžik a zhroutil se tváří k zemi. Jeho tělo leželo s jinými oběťmi v šerém tichu prachu na straně schodů a večer byli všichni odneseni do krematoria.

„Los! Los! Los! Menschendreck!“ vřeštělo zase v mých uších. Bití, tempo práce, občasné výstřely z pistolí a samopalů a nacistická brutalita strážců, to všechno byl postup k schématům odlidštění a vyhlazení nežádoucích živlů Třetí Říše. Tento program byl tak mimořádně velkých rozměrů krutosti, že překročil hranice lidského chápání. Byl jsem si toho všeho mlhavě vědom, ale ve skutečnosti se to zdálo být neuvěřitelné, že mysl je přestala registrovat jako skutečnost, neboť i mysl má své meze.

A já... já... nemohu přece vyhrát v této ruletě šílenství. Celá věc byla pečlivě plánovaná, příliš dobře vykalkulovaná, zbavila vězně jakéhokoliv důvodu k životu. Tak proč pokračovat a nevzdát se tohoto předem prohraného zápasu?

„Švih...“ gumová hadice otřásla mým tělem. „Los! Los! Du Drecksau!“ Krok a zase krok. Schod a další schod.... Proč nenásledovat příkladu Belgičana a jiných? Stačí rychlý krok stranou a bude po všem. Konec nevyhnutelný, nemá smyslu to odkládat a prodlužovat utrpení, když všechno v tobě volá po úniku z tohoto světa. Nadrasové, esesácké plemeno řvalo, klelo, tlouklo a kopalo do vyzáblých otroků. V uniformách zdobených umrlčími hlavami a hnáty se hrbili na stranách schodů jako nestvůry podobni gotickým chrličům vody na střechách katedrál, jejich šklebící se tváře nenávisti, hlasy vřískaly jako tupá jehla na gramofonové desce. Nekonečná, nesmyslná brutalita v loutkové gestikulaci... Odporné představení sehrané v tempu, bití a zase bití. Prosáklý potem a krví, celé těl jakoby v šoku a všude jen schody a schody, kameny, haldy kamenů... Co bylo napřed přehnaně strašné, připadalo mi teď jako přehnaně směšné. Vysvobození je přece tak jednoduché... Proč nevynést poslední kámen nahoru a při sestupu nenásledovat Belgičana a další? Proč váhat? Krátké staccato muziky samopalu a bude konec bolestem, únavě, hladu a existence koncentračního tábora Mauthausen zmizí jako dým ve vírech vánku.

„Achtung! Achtung!“ zahřmělo několikrát ze všech stran. Znamenalo to zastavit všechnu práci a postavit se do pozoru. Od koncentráku se blížila skupina vysokých SS-důstojníků. Zastavila se na chvíli na okraji propasti Wiener Graben a při živé debatě si prohlíželi obrovský lom plný otroků. Obergruppenführer Pohl a SS-Gruppenführer Glucks přijeli do Mauthausenu na inspekci a patrně s novými nápady na vyhlazení „Untermenschen“, podlidí.

„Weiter machen!“ ozval se povel a bylo po několika minutách žádoucího odpočinku. Během zbytku odpoledne tempo práce a bití se poněkud zmírnilo. Esesáci poctěni návštěvou svých nejvyšších pohlavárů diskutovali mezi sebou a jejich zájem se soustřeďoval na případnou hostinu na počest této vzácné návštěvy ve Führerheimu. Využili jsme této situace a z haldy brali menší kameny k pomalejšímu výstupu. Byl večer, píšťala oznámila konec prvního dne, o kterém jsem se domníval, že ho nepřežiji.

Kamenolom "Wiener Graben"
s nechvalně proslulými schody.
Foto: Svědectví o Mauthausenu 1942 a Dachau 1945.

VI.

Opět v lágru, živ a vysílen k zhroucení jsem stál na Appellplatzu, pak chudý příděl jídla na bloku 5. Se zbývajícími druhy ze Strafkompanie jsem se dovlékl k vodnímu kohoutku na latríně. Seděli jsme na betonové podlaze a kusy mokrého cáru se snažili omýt naše zranění, ochladit i bolestivé svaly. Nevěnovali jsme ani pozornost nohám, které nás překračovaly, ani nevnímali povel „Achtung!“ zvolaný Blockältesterem, když SS Blockführer vešel do baráku. Jakmile vešel do latríny snažili jsme se vstát a postavit se do pozoru, ale on mávnutím ruky naznačil abychom se nezdvihali. Byl poněkud starší, podsaditý esesák bez šarže a proto vykonával podřadnější funkci Blockführera. Chvíli se na nás mlčky díval, pak tlumeným hlasem se sudetoněmeckým přízvukem se některých z nás dotazoval na naši národnost a spáchaný čin který nás přivedl do Strafkompanie. I já mu odpověděl v jeho dialektu nad čímž se na chvíli pozastavil a pak se ještě ptal na moje jméno a odkud jsem. Předstíral jsem nevšímavost, když si mne prohlížel a současně jsem se obával, že i ten ubohý přepych rychlého konce v Postenkette mi bude odepřen. Pak popošel stranou a dal znamení abych ho následoval.

„Neznáš mě? Já jsem Pfeifer, narodili jsme se ve stejné vesnici. Vaše a Michlova rodina jste byli jediní Češi ve vesnici.“ jeho tón řeči byl téměř přátelský. „V době Československa jsem sloužil s Tvým bratrem Josefem u pětatřicátých v Chebu na vojně.“ Obraz vesničky a chatrče, kde žila vdova Schneiderová (tak se u nich říkalo) s několika dětmi, se mi zjevil v paměti a dokonce jsem si uvědomil jména dvou mladších chlapců, se kterými jsem si hrával při pastvě koz na okolních stráních.

„Nerad tě vidím v tomhle zuboženém stavu, co jsi dělal za blbosti, když jsi mohl být jedním z nás. Přece nevěříš, že zůstaneš naživu ve Strafkompanii? Nebude to jednoduché, ale pokusím se tě nechat přeložit do jiného komanda, ale může to trvat několik dní, vydržíš-li to. Promluvím s Arbeitsführerem tvého komanda Winklerem a možná, říkám možná, že ti nějak ulehčí.“ Pak si napsal moje číslo a odešel. Ostatní vězňové kolem mne zírali, myšlenky vířily v mé mysli, srovnával jsem je v domnění, zda to není pouhá halucinace nebo počátek mého duševního zhroucení. Ale rány na těle bolely, pálily, žaludek volal po jídle, a to bylo opravdové. Smutné, tázavé oči mých druhů mne přesvědčovaly... tak esesák Pfeifer se mnou přece jen mluvit musel. Byla tedy naděje, i když malá, žít třeba jen nějaký čas... mezitím Hitlerova armáda může být poražena nebo bomby spojenců rozbijí lágr, parašutisté nás osvobodí.... S takovými myšlenkami jsem té noci usínal.

„Klopa, klop... klopa, klop“ příštího rána po Appellu pochodovaly řady vězňů jako obyčejně do hlubin Wiener Grabu a za nimi Strafkompanie. Její počet se opět zvýšil o asi 25 vězňů, přivezených z nějakého zámeckého sídla paní von Schirach, kde vykonávali otrocké a zahradnické práce. Před stěhováním zámecké paní do nové vily v Berchtesgadenu obvinila vězně z krádeže, patrně hodně věděli. Himmlerův pekelný tanec zase spustil na celé obrátky. Po mém druhém výstupu po 186. schodech Kommandoführer Winkler vyvolal mé číslo. Zatímco jsem před ním stál v pozoru, prohlížel si mne ze všech strana vyjekl: „Du Idiot, du hast dass nötin gahabt“ (Idiote, tys to měl zapotřebí). Co tím vlastně mínil a co Pfeifer napovídal nevím. „Ber menší kameny! Abtreten!“

Pociťoval jsem vděčnost Pfeiferovi za přímluvu u bestiálního Winklera. Přesto jsem měl pochybnosti, zda dokážu snésti námahu i menších kamenů a bití kápů a esesáků rozestavěných podél schodů a kterým nebudu výjimkou.

Ranní mlhavé šero ustoupilo světlu. Slunce se prodíralo z mraků a jeho paprsky ozařovaly mohutné útesy skal Wiener Grabenu. Z hromady jsem zdvihal menší, lehčí kameny a tím jsem mohl udržovat lépe kroky po schodech a vyhýbat se ranám. Postenkette se mi zdála být vzdálenější a já chtěl opět žít, koncentrovat všechnu energii, vytrvat a zůstat naživu. Tento úsek času není věčností, jsem mlád, je to rok 1943 v Mauthausenu, německá armáda už nevítězí a já musím bojovat o každou hodinu, o každý den mého života.

Pět dní. Pětkráte jsem prožil bolestivý den se vplížit a odplížit a zdálo se mi, že jsem vynesl kamenů na výstavbu pyramidy. Vyčerpán, s odřeninami a krvácejícími ranami jsem padal večer na chladnou podlahu latríny, ale přece jen živ, zatímco mnoho mých druhů už zahynulo, včetně dvanácti židovských chlapců, kteří byli přiděleni do Strafkompanie před dvěma dny.

Za těch pouhých několika dnů svého pobytu na bloku 5 většina vězňů byla vystřídána. Někteří byli odvezeni neznámo kam, jiní popraveni. I hubený, dlouhý synovec říšského ministra Schachta, křestním jménem Hjalmar, se tu krátce objevil jako vězeň, měl růžový trojúhelník homosexuála. Byl novinářem v okupovaném Řecku, kde byl zatčen a v Mauthausenu popraven. Jednoho večera bylo do ohrady obávaného baráku 5 přivedeno pět nebo šest mužů z Norska. Jeden starší pán, ostatní ve věku 30-35 let, všichni v civilních oblecích. Při jejich rozmluvě s Blockschreiberem jsem zachytil slova Narvick a architekt. Ještě téže noci byli někam odvedeni a už jsem je nespatřil.

Šestého dne ráno jsem byl informován Blockschreiberem, že jsem vyňat ze Strafkompanie a zařazen do kolony v kamenném lomu. Od tohoto dne jsem nastupoval časně ráno jako dříve, ale tentokrát s několika tisíci spoluvězni a nikoliv se Strafkompanií. Strašný sen byl za mnou a všechno teď byla jen prostá skutečnost také těžké práce, řvaní a bití, ale byl jsem jeden z tisíců a nebyl individuálně vystavěn zvláštnímu trestu a bylo možno jakž takž se přizpůsobit. Jiní to dokázali, musím tedy i já. V duchu jsem obdivoval houževnatost a vytrvalost člověka. Kolem mne byli lidé podobající se kostlivcům, kteří byli denně bičováni, kopáni a vysilováni prací, a i těch několik hodin odpočinku v přeplněných barácích bylo přerušováno výkřiky strašidelných snů, agónií umírajících, a přece stále a stále viseli na tenké nitce života. Silná vůle a nenávist vůči otrokářům byla jejich hybná síla a chtěli žít tak jako já. Žádné známé zvíře na světě by nevydrželo takové zneužití a potupení jako bědní otroci mauthausenští. Prostá síla lidské vůle zářila jako malá jiskra z krvácejících ran, modřin a prázdných žaludků a udržovala muže při životě v prostředí, kde i Titáni by byli zahynuli. Podrobný rozsah mizérie a vraždění nebude moci nikdo nikdy slovy vylíčit.

Moje první práce v lomu byla přímo oddechem po Strafkompanii. S menší skupinou spoluvězňů jsem tloukl štěrk za velikou hromadou kamene, poněkud z dohledu esesáků. To také znamenalo zmenšení nebezpečí býti zabit ze sportu a sázek esesáků. Někdy si krátili nudu a jednotvárnost dne vymýšlením nových metod zabíjení. Vybrali si oběť a mezi sebou se sázeli o délku času, kdy Häftling bude umírat.

Příští den jsem nakládal štěrk do malých železných vozíků zvaných „lory“ a plné jsme je tlačily na kolejích k nákladním vozům. Dohledem nad námi byl pověřen líný kápo, Cikán, který popoháněl své svěřence jen občasným výbuchem energie. Nedaleko nás se ozýval zvuk dřeváků Strafkompanie klapajících po 186. schodech klusem dolů a pak zase kontrapunktové zachechtání samopalu a pistolí. Děkoval jsem osudu, že už nejsem mezi nimi.

Přeložen do baráku č.4. Změna komanda znamenala přeložení z „židovského“ bloku do jiného. Shledal jsem barák čtyři méně přecpaný lidmi, méně chaotický. Osazenstvo spalo na dvouposchoďových palandách. Tři těla pro každou, dvě hlavy jedním směrem, třetí na opačnou stranu. Chtěl-li se někdo otočit musely se údy všech tří otočit současně. Blockältester Rösner, německý kriminálník, byl malý ale řízný chlap. Když mluvil, tak polykal slabiky a bylo mu těžce rozumět. On a jeho služebníci, schwunkové, rovněž i několik kápů z komanda měli lůžka jen každý pro sebe. Než nám bylo dovoleno si lehnout, šeptali jsme si mezi sebou a vyměňovali poslední zprávy z venku, získané od nově příchozích vězňů. Byly to většinou staré události, obyčejně optimistické a přehnané. Nějak jsme se dorozuměli, i když tu byli lidé různých národností Evropy a většina znala jen svoji mateřskou řeč. Devět hodin. Ampliony ve všech barácích napřed zachrochtaly a pak spustily vojenský pochod, po kterém následovaly zprávy z fronty. „Das Oberkommando der Wehrmacht gibt bekannt. Aus dem Führers Hauptquartier...“ a hlas oznamoval hrdinné vítězství udatné německé armády na všech frontách. Opět vykalkulované upozornění esesáků na beznadějný osud vězňů. Po zprávách světlo zhaslo a nikdo nesměl promluvit.

VII.

Týden za týdnem se vlekl v řadě jako procesí truchlících pozůstalých. Červen se chýlil ku konci. Pro dobrou míru kápo uštědřil několik ran a stíraje si pot z čela usedl na veliký balvan. Horko hrozilo zpomalením práce otroků, ale esesáci byli vždy pohotoví popohnat je k práci. Stále jsem ještě pracoval v komandu na dně lomu, vězeňská uniforma se lepila na moje torzo s prosáklou umíněností. Polední přestávka byla ještě daleko a sluneční paprsky pálily, lom se zdál nesnesitelně ozářený bez nejmenšího vánku. Žízniví jsme v polední přestávce spolykali odvar, všemi vězni bez rozdílu národností nazývaný „supa“. A drama Wiener Grabenu zas pokračovalo, esesáci přecházeli neklidně v rozhalených uniformách, pak v hloučku se o něčem dohadovali a jejich pohledy mířily ke skupině asi dvaceti Židů, kteří odhazovali balvany od příkrého svahu lomu na cestu. Hlouček esesáků pak zavolal Scharführera Winklera a Heilingsfelda ze Strafkompanie na poradu. Chvíli se řehtali a dívali se vzhůru na strmou skálu lomu. Zřejmě měli v úmyslu oživit nudu zdlouhavého horkého odpoledne.

Nervozita přepadla vězně, zvláště Židy, kteří byli oblečeni v červených rajtkách a modrých blůzách, patrně staré vojenské mundúry zabavené nacisty v některém balkánském státě. Náhle, jako na povel klacky, obušky a gumové hadice létaly a esesácká hrdla ječela „Jüdische Schweinhunde... otravovali jste vzduch tady dost dlouho a na práci nejste. Los! Los! Laufschritt na schody a nahoru!“

Židé se chvěli, napřed předstírali, že neslyší, zrychlili tempo práce, jako by je to mělo zachránit. Pod deštěm ran pustili z rukou balvany a pobíhali dokola jako vyplašení zajíci, pak směrem ke schodům hnáni esesáky mávajícími klacky. Na nejvyšším okraji lomu za hloučkem Židů utvořili esesáci svými těly hráz a jejich odpolední zábava byla připravena.

„Dolů s vámi vy židovská, smradlavá prasata!“ řvala hrdla a pažbami pušek postrkávali Židy na okraj lomu. Ustrašení muži na moment hleděli do hlubin propasti, pak vzhůru k obloze, zatímco esesáci svrhávali jednoho po druhém do hlubin. „Fallschirmjäger! Achtung!“ ječeli nadšením.

Pak všechno ztichlo. Tisíce vyděšených očí vězňů se obrátilo zase k práci. Pánům čisté rasy se podařilo novým sportem oživit odpoledne. Těla několika obětí se zachytila na ostrých výstupcích skály a bylo nařízeno je shodit tyčkami a ti, kteří ukazovali ještě známky života, byli utopeni v malé tůni na okraji lomu.

Po skončení práce mrtvoly byly sesbírány, naloženy na valník taženým vězni a dlouhá silueta pochodujících otroků se rýsovala proti večerní obloze. Klopa… klop.. .klopa... klop..., ozvěna tisíců dřeváků chroptěla dunivě na cestě a vysoko nad kolonou jako by se vznášelo do výše volání „Odplatu, Oh, Bože... Odplatu....“

VIII.

Nadešel den, kdy jsem byl vyřazen z komanda v lomu a přidělen k menší skupině, která kopala příkopy kolem baráků pod lágrem, kde byly baráky zvané Russenlager. Jméno tohoto místa mimo hlavního tábora se datovalo od první světové války, kdy tu byli internováni ruští a italští zajatci, kteří už tenkráte také pracovali v lomu. Po anšlusu Rakouska nacisté obehnali staré budovy ostnatým drátem, kulometnými věžemi, baráky upravili a hned nato první vězňové museli začít stavět mohutné hradby ze žulových balvanů na kopci nad Russenlagerem. Když nové opevnění bylo částečně hotové a za ním první baráky vystavěny, Russenlager sloužil pro nemocné a vysílené vězně přivezené z pobočních táborů (Aussenlager). Baráky byly vybaveny většinou tříposchoďovými palandami a každá sloužila pro tři vězně. Byla to zas jiná metoda eses v jejich repertoáru, nechat lidi zemřít bez léků a hladem. Když se počet práce neschopných zvýšil, byl zredukován jedovatými injekcemi. Tyto likvidace prováděli SS saniťáci. SS lékaři do Russenlagru nevkročili ze strachu z nakažlivé choroby. Z povzdálí jsem byl svědkem jedné takové likvidaci lidí. Vybraní podle mě neznámého kódu, řada nahých kostlivců bez viditelné známky strachu, trpělivě a resignovaně čekali až na ně přijde řada dostat smrtící injekci. Věděli vůbec, o co jde, nebo to pokládali za vysvobození z jejich mizérie?

Po skončení kopání příkopu v Russenlageru naše komando dostalo za úkol planýrovat terén pro esesácké fotbalové hřiště hned vedle toho lágru. Změnu práce jsem uvítal. Měl jsem možnost poznat různé Arbeitsführery a kápy, jejich nálady, krutosti a také jejich slabé stránky, které jsem využíval při každé příležitosti. V duchu jsem se zabýval analýzou jejich osoby a tím částečně odpoutal od strašné skutečnosti. Byl to jeden způsob jak odolat totálního odlidštění v atmosféře koncentračního tábora. Jakmile Häftling tomu propadl, byl ztracen. Změnil se v pouhou neosobní hmotu, krev, žaludek i smrt hlodající jeho myšlenky. Byli všude kolem mne, ztracenci se ztrnulými pohledy, už mrtvoly dříve než zemřeli se zbytky vůle toužící po konci.

Práce na fotbalovém hřišti byla snadnější než v lomu a jeden z mých partnerů při tlačení železných vozíků byl pražský kněz. Obdivoval jsem se jeho tvrdosti a odhodlanosti čelit všem těžkostem a síle vůle zůstat naživu. Brzo nato byl převezen s jinými duchovními do koncentračního tábora Dachau.

Jeden z vězňů v našem komandu s nápadnou nešikovností zacházel s lopatou při házení hlíny do vozíků. Byl zřejmě jeden z nově příchozích do lágru, jeho tělo mělo ještě atletickou formu, nebyl ještě dotčen mauthausenským vzezřením, které přicházelo rychle od hladu, bití, duševním a fyzickým utrpením. A přece. Tento mladík zápasil s lopatou jako neohrabané dítě. Na vězeňské uniformě měl červený trojúhelník politického vězně s iniciálkou „P“, polský vězeň. A když nastala konečně polední přestávka, Polák se složil k zemi, unaven snísti svůj příděl polévky.

Odpolední slunce do nás bilo plnou září zatímco jsme pokračovali v práci. Náš Arbeitsführer byl eses Scharführer Schenk. Jakási mazanost sálala z tohoto esesáka, nezdál se být tak hloupý jako mnozí. Stejně však jeho krutost nepostrádala originalitu. Chvílemi přecházel sem a tam jako hyena v kleci, prohlížel si vězně a patrně hledal důvod poslati některého do Postenkette. Jeho pohled se často zastavil u mladého Poláka, jehož tělesný vzhled a nešikovnost při práci se lišily od ostatních vězňů. Korpulentní, ošklivý Schenk se patrně díval na mladého Poláka se závistí.

„Komm hier!“ zařval Schenk na Poláka, který nepřestal v práci. Po chvíli popohnán kápou k němu šel. „Stůj v pozoru, když já s tebou mluvím!“ mladík se postavil, pustil lopatu a připažil.
„Co jsi?“ Odpověď byla: „Polák.“ Scharfürhrerův klacek práskl mladíka přes hlavu.
„Já vím podle čuchu, že jsi všivý Polák. Ptám se tě, co jsi dělal venku nebo čím jsi byl?!“
„Byl jsem... tanečník... v baletu.“
„Jak dlouho jsi tady?“ pan Schenk se zřejmě chtěl pobavit a ďábelský úsměv se rozetřel po jeho tváři.
„Druhý den.“
„Ukaž mi ruce!“ Polák poslušně ukázal dlaně.
„Jen dva dny? A práce tě tady asi moc nebaví? Odpověz! Tobě se v našem letovisku nelíbí, řekni?“
„Nebyl jsem zvyklý na takovou práci, ale přizpůsobím se.“ polohlasem odpověděl Polák lámanou němčinou.
„Tady u nás tanečníků není třeba.“ vrčel esesák a zuby se mu leskly. „Možná, že bys dal přednost tomu, pro mne a pro celé komando něco zatancovat. Tak do toho, poskakuj a tancuj. Los! Los! A tak daleko, až tam k tomu keři!“ se sarkastickým šklebem ukazoval směr.

Zelený keř a za ním strom se nacházel v mrtvém pásmu Postenkette, do něhož vkročení znamenalo být zastřelen stráží kolem pracoviště pod jménem: Auf der Flucht erschossen, zastřelen na útěku. Polák strnul, neschopen věřiti svému sluchu, točil hlavou, jakoby hledal zastání, pomoc, místo toho se přiřítilo kápo s napřaženou gumovou hadicí a opakoval esesákův rozkaz. Mladý vězeň ještě chvíli stál bez hnutí, jeho oči se svezly po divácích kolem, už asi věděl, že se musí vzdát nevyhnutelnému.

V dřevěných budkách na stráni SS dravci hladili kohoutky samopalů, zatímco se slunce sklánělo za balkónek mraků. Práce se zastavila... jeviště bylo připravené. Klap... tanečník odkopl své dřeváky a strhnul ze sebe vězeňskou blůzu. Jeho nohy zaujaly baletní pozici... napřed pomalu, lehce se vlnily jeho svaly a náhle vyskočil do výše a zase se snesl celým tělem k zemi.

Ostatní vězňové zahnáni na blízký svah se soucitně soustředili svými zraky na Poláka. Ze vzdálenosti se zdál malým chlapcem vznášejícím se jako motýl z místa na místo, jakoby tiché tóny hudby pulsovaly jeho tělem a po několika minutách tance zvedl nohu v dokonalé balanci, složil se před Schenkem k zemi, prosebně mu hleděl do tváře jakoby chtěl říci: nech mě žít... nech mě žít....

„Genug! Genug!“ vřeštěl Schenk patrně překvapen tou nepředvídatelnou podívanou a rukou naznačoval směr ku keři a stromům Postenkette. Tanečník sklonil hlavu zdrcen. Luk byl napjat k prasknutí... napětí skřípalo... náhle, jakoby vystřelený šíp, vyskočil do výše, jeho ruce, nohy vlály... poslední vystoupení... tanec pro tanec naplněný celou škálou jeho pocitů... strach, hrůza, touha, pokora, všechny vykrystalizované ve výjevu jeho pantomimy. S půvabem skoku antilopy se tanečník vznášel, jakoby chtěl překonat zemskou gravitaci a jako šíp mířil ke slunci....

Ratatata... palba ze samopalů aplaudovala. Polák ztuhl ve vzduchu a pak se zhroutil k zemi. Klasické formy mladého těla dotančily nesplněné naděje.

IX.

Rozkaz přišel patrně přímo od Himmlera a byl proto považován za božsky výsostný. Jeho stručné znění nařizovalo zřídit v lágru pro kápa, německé kriminálníky... bordel. Velitel mauthausenské pevnosti, Franz Ziereis vychován v tradici poslušnosti k posvátnosti jakékoliv slabomyslnosti vyšlé z nejvyšších míst by si netroufal uvažovat, co asi pana Himmlera k tomu přimělo. Rázný jako vždy, přistoupil ihned k činu.

Půl baráku číslo 1, blízko krematoria, byla určena pro „dům hříchu“. Okna z venku byla nabílena, květiny nasázeny do truhlíků za okny. Vnitřek byl přehrazen na malé kabiny, pět na každé straně s chodbičkou uprostřed. Kabiny byly vybaveny postelí, malým prádelníkem se zrcadlem, umyvadlem a záclonkami na oknech. Bylo podniknuto vše k vytvoření iluze pařížského salonu. Ve své horlivosti splnit rozkaz do detailu, pan komandant nechal sestaviti z vězňů hudebníků kapelu, kterým byli nástroje zapůjčeny z Führerheimu.

Zvláštní vstupenky, opravňující k návštěvě bordelu, byly natištěny se zněním: „Konzentrationlager Mauthausen. Häftling numer ... Geboren ... Block ... Bittet gehorsam das Bordell besuchen zu dürfen. Unterschrift ...“ Spodní útržek se odevzdával při vstupu do salonu. Každá vstupenka měla natištěný nápis „Fickkarte“ a tak se všeobecně nazývaly a kápové si je mohli předem zakoupit v Lagerschreibstube. V prvních dnech se platilo jen dvě marky, a když poptávka stoupala, cena byla zvýšena na pět marek. Plán pana Himmlera byl zřejmě už zpočátku jako výdělečný podnik získat od kápů peníze, které jim bylo dovolené z venku posílat. Kromě toho, měl to být asi způsob odstranit sexuální poměry kápů s mladými vězni.

"Fickkarte"
Foto z knihy Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen.

Kápové byli ve stavu netrpělivého očekávání, většina z nich neměla ženu po celá léta. Ve svých fantaziích mezi sebou spekulovali o tělesných vlastnostech těch, které jadrně nazývali „Huren“. Konečně, 10 dam bylo přivezeno nákladním uzavřeným autem a každé z nich byla přidělena jedna kabina. Nadešel večer slavnostního otevření bordelu. Fronta dychtivých kápů přešlapovala před barákem číslo 1 z nohy na nohu, v ruce svírali Fickkartu a čekali, až na ně přijde řada. Jejich konverzace nebyla v duchu milostného roztoužení. Jejich sprostota by bývala vzala dech i v dupárnách nejhoršího řádu.

Doba „sojoucnu“ byla oficielně omezena na 30 minut. Projevy milostného zanícení kápů byly ovšem neomezené, podléhaly zcela jejich fantazii. K dodání romantické nálady dechová kapela vězňů venku vyhrávala marše a valčíky. Uvnitř bordelu v chodbě přecházeli esesáci a otvorem ve dveřích pozorovali aktivitu v kabinách. Brzo se roznesla mezi vězni zpráva, pravdivá nebo ne, že děvčata nejsou profesionálky, ale vězeňkyně z koncentračního tábora Ravensbrück. Údajně jim bylo slíbeno, že po šesti měsících této služby budou propuštěny na svobodu. Komandantovi Ziereisovi nezůstalo utajeno, že i někteří ženatí esesáci také tajně navštěvují bordel, a to se ovšem příčilo jeho morálnímu kodexu nadlidí. Mimo toho, žárlivost propukla mezi mauthausenskými kápy soupeřícími o přízeň té či oné dívky a rvačky před bordelem se staly každodenní událostí.

Bordel byl zrušen poté, když už jsem byl přeložen do pobočného tábora Redl-Zipf, Fickkarty zrušeny a ženy, jedna z nich v jiném stavu, prý byly otráveny a spáleny v krematoriu.

X.

Jedno z dalších oznámení z Berlína nařizovalo, aby vězňům byla poskytnuta možnost přijímání balíčku z domova. Pomalu, velmi pomalu začaly docházet některým vězňům s obsahem jídla, šatstva, kterého se jejich nejbližší doma museli ve válečných poměrech odříci. Každý balíček byl otevřen, pečlivě prohlédnut, svetry a teplé prádlo zabaveno, údajně pro vojáky na ruské frontě.

Pracoval jsem v malé skupině uvnitř lágru pod dozorem jednoho kápy s úkolem vybudovat prkenné police v malé místnosti pro docházející balíčky. Ironicky tato místnost dostala název „Poštovní lágrový úřad“. Jediné okno směřovalo do široké uličky před vysokou kamennou zdí, prostoru, kde jsem stál s mým transportem při příchodu do Mauthausenu a kde se mi dostalo první přivítání klackem přes hlavu. Měl jsem pocit, že od toho večera uplynuly už celé věky.

Náš kápo byl rakouský kriminálník, nám však nevěnoval přílišnou pozornost a tempo práce bylo úmyslně pomalé a bylo příjemné být bez esesáckého dozoru. Z okna jsme postřehli několik esesáků přebíhat uličkou sem a tam, jakoby se na něco připravovali. Pak zástup žen byl veden od první budovy směrem k plynové komoře a krematoriu. Ženy úplně nahé i bez bot. Jejich obnaženost nám Häftlingům nic neříkala, pociťovali jsme jen soucit a hanbu. Věděli jsme, že tyto ženy byly po celém těle jakoby úředně orazítkovány slovy „popravit“. Bylo jich několik desítek a pomalu kráčely pod naším oknem. Ženy různého věku, mnohé už starší a některé ještě v dětském věku, ne více než 12 let. Vystrašeně zvedaly oči k jejich matkám nebo babičkám a snažily se najít jistotu přitisknutím k tělu starších. Každá žena měla v ruce obnošený malý ručník a svírala kousek mýdla. Bylo jim jistě řečeno, že jsou vedeny do sprchy. Esesáci vždy používali tento trik, aby se vyhnuli hysterii, kterou by pravda mohla vyvolat. Byly vedeny jako ovce na porážku. Velmi málo z nich jistě věřilo esesáckému úskoku, jejich intuice zostřená nebezpečím tušila esesáckou lež. V tomto zářijovém, slunečním dnu kolem 60 žen a dětí očekávalo svůj konec před mauthausenskou plynovou komorou. Mezi nimi snad i ženy jejichž manželé, milenci, otcové a bratři byli nějakým způsobem zapleteni v aféře českých parašutistů poslaných z Anglie, kteří podnikli atentát na Heydricha.

Nesčíslněkrát jsem viděl umírat muže. Někteří zemřeli, protože ztratili vůli žít a skončili poddajně. Jiní zase bojovali o každou minutu, den, týden, protože chtěli žít a v tomto zápase umírali a proklínali své vrahy. Nikdy jsem však neviděl ženy pochodovat do náruče smrti, babičky, manželky, dcery, matky. V nejstrašnějších představách bych nebýval věřil, že uvidím desítky žen vybavené kouskem mýdla a ručníkem kráčet do „věčnosti“.

Moji spolupracovníci se vzdálili od okna, nejen aby nebyli spatřeni nějakým esesákem, ale také nechtěli vidět konec této tragédie. Hrdlo se mi svíralo k udušení, údy se chvěly, ale zrak můj byl přikován k průvodu zatracenců. Některé ženy přendávaly mýdlo z pravé do levé ruky a pokřižovaly se. Jiné pohybovaly ústy jakoby něco šeptaly, ale tváře všech nesly masku rezignace. A pak byly z dohledu. Byl konec. Ve vzduchotěsné komoře uloupil otravný plyn desítky žen o jejich právo dýchat.

XI.

Týden za týdnem se vlekl, život v neustálém střehu a napětí, život pronásledovaného zvířete. Každá hodina, každý den zůstati naživu bylo vítězství. V mysli nebylo místa přemítat o způsobu života minulosti, to všechno muselo být rychle zapomenuto. Na co byl člověk dříve zvyklý a co bylo naučeno, muselo být rychle zapomenuto a nastoupil jiný, skrytý mechanismus v našem těle, pravěký instinkt zůstat naživu.

Nové a nové transporty vězňů přicházely ze všech koutů okupované Evropy a většinou skončila v krematoriu nebo v pecích v Hartheimu.

Každý večer v devět hodin hlásal studený hlas v amplionu vítězství armád Osy na všech frontách. Pro vězně to neznamenalo nic víc než bolestivé bodání do nadějí o osvobození. Barák číslo 4 se změnil od doby, kdy jsem byl do něho přidělen. Mnoho tváří, které jsem znal, bylo zabito, zemřeli hladem a vyčerpáním nebo nemocemi. Jiní zase byli odesláni na transport do některého Aussenlageru. Často jsem se díval oknem na dráty ohraničený dvorek bloku 5, na nešťastníky označené k nejkrutějšímu umírání na schodech smrti a v duchu děkoval osudu, že ještě žiju. Přiváželi více a více Poláků a Rusů, politrukové a komisaři byli vybráni a vrženi na pospas psům nebo byli pověšeni.

Na každou noc byl dopřán vězňům nepřetržitý odpočinek. Po zprávách z Führerhauptquartieru světla zhasla a v několika minutách chrapot otřásal barákem. Pak živé sny... sténání a nesrozumitelné výkřiky ze spaní. Jedné noci jsme byli probuzeni rámusem, výstřely z pistolí a klením. Světla se rozsvítila. „Aufstehen! Lauskontrole!“ ve dveřích baráku a na Appellplatzu všude esesáci... ožralí. Přišli z kasina se do lágru pobavit. K tomu si vybrali blok 3 a 4, neboť v bloku 1 byla Lagerschreibstuba, kancelář Rapportführera a Arbeitsführera a druhá část byl bordel. V bloku 2 byli ubytováni kuchaři, zaměstnanci esesáckých dílen, zahradníci a uklizeči, lokajové esesáků. Blockältester opakoval povely a honil vězně z postelí. Rozespalí, zmátožení a třesoucí jsme se vypotáceli v hadrech dveřmi na Appellplatz kde jsme byli sehnáni do zmateného stáda s osazenstvem bloku 3.

„Menschendreck, ihr faule Schweinhunde,“ klusat kolem Appellplatzu, řvala esesácká hrdla a někteří z nich drželi psy na vodidlech. Jako poděšené stádo ovcí jsme se pustili do běhu po veliké cirkusové aréně teroru... puštění psi za námi a esesáci za psy. Výkřiky bolesti, štěkání, řehot a občasný výstřel z pistole do vzduchu prolínal se v rozladěné symfonii mauthausenské hrůzy. Silný vítr houpal světla visících na drátech nad námi na všechny strany a stínidla vrhala blikotavé stíny, hned zas osvětlovala naříkající oběti trhané psy. Bědování, chraptivé dýchání pronásledované lidské zvěře jakoby nemělo konce. Nebylo úniku nebylo místa se ukrýt jen utíkat rychleji a býti pokud možno ve středu smečky, pokud možno nejdále od tlam psů. Některé oběti v bolestivé agonii zmítaly tělem na všechny strany s úsilím odpoutat se od zakousnutého psa. Pološílení v touze uniknout se několik vrhlo do drátů s vysokým napětím. Esesáčtí lovci se řehtali nad úspěchem jejich honitby. Vždyť dny trávili jen už nudným bitím a zabíjením Menschendreku, ale tohle... bylo přece jen něco jiného. Co v myšlenkách v této asi půlhodinové honitbě probíhalo v hlavě, by se asi těžko dalo popsat slovy. Esesáci nabaženi dlouhým sportem nám pak nařídili vrátit se do baráků. Blockältester nám dovolil si ve tmě v malé umývárně ošetřit naše rány, však jizva na mém stehně od psích zubů mi bude připomínat tuto noc do konce mého života.

XII.

Opět v komandu v lomu Wiener Graben. Deštivé počasí a silný studený vítr v prosáklých hadrech naše trampoty ještě zvyšoval. Jednoho dne po návratu do lágru se od úst k ústům roznesla zpráva, že Häftling pracující v komandu v přístavu na Dunaji se ztratil. Policie v okolí byla alarmována, obyvatelstvo bylo upozorněno nepomáhat nebezpečnému vrahu a několik desítek esesáků vysláno po uprchlíkovi pátrat. Bude-li chycen, musí být příkladně potrestán před celým lágrem, aby jiným s podobnými úmysly nenapadlo opustit sanatorium, jak lágr někdy cynicky nazývali.

Příštího dne všechna komanda jako obvykle mašírovala na přikázaná pracoviště. Večer po návratu a po Appellu nám byly vydány naše ubohé porce jídla a hned nato přišel rozkaz „Antretten!“ A znovu na Appellplatz. Mauthausenským otrokům bylo nařízeno státi hlídku za uprchlého Häftlinga. V řadách a bez hnutí. Nebylo nás mnoho, kteří nějakým způsobem stále snášeli každý den deseti někdy i dvanáctihodinovou práci při tak málo kaloriích a bylo nám dopřáno alespoň celonočního nerušeného odpočinku.

Šiky tisíce vězňů v tichosti stály, déšť prosakoval vězeňské hadry, vítr šlehal do tváří a čas ubíhal tak pomalu. Těla se začala nekontrolovatelně chvět jakoby zachvácena tancem svatého Víta přes snahu zůstat nehybnými. Esesáci oděni strakatými mundůry proti dešti nám připadali jako diluviální pavouci připraveni ke skoku, nás obcházeli s obušky. Pak pomalu, jeden po druhém, ti nejslabší, začali padat k zemi. Připadal jsem si jako socha mezi stíny vyzáblých soch a všemožně se snažil zapomenout na přítomnost vyvoláváním hřejivých vzpomínek. Vzpomínky na dětská léta, domov, náklonnost, lásku, zelené stráně a louky kolem mé rodné vesničky, letní odpoledne mezi lány dozrávajícího obilí protkané rudými máky a chrpami, ale zima a únava postupně překonávala moje myšlení, obával jsem se, že nebudu moci v sobě zmobilizovat dosti síly vydržet, budeme-li muset stát do rána. Únava, únava, bezmezná únava a zima která pronikala tělem a hustotou tupé bolesti, která se zvyšovala každou minutu.

Uprchlík ještě nebyl chycen? Tak chyťte ho, vy ksindle, chyťte ho, mě už je to jedno... jenom mě nechte jít spát.... Více těl padalo jako rozestavění zrezavělí vojáčci, jejich ruce stále připažené... pak zapískání. Byla půlnoc. Naše hlídka za uprchlíka skončila. Vysíleni tělesně i duševně jsme se dopotáceli do baráků na krátký oddech. Skomírající druhy jsme nesli sebou.

Ráno, polévka k snídani, Appell a hned zase „Kommando formieren! Los! Los! Los! Do práce! Rychle, rychle vy Schweinhunde! Lámejte kameny! Tlučte štěrk! Budujte silnice! Opravujte přístav! Kopejte jámy! Stavte stěny kolem sebe! Co? Kameny, že jsou příliš těžké? Půda příliš tvrdá? Stejně je zdvihnete, stejně je noste na svých vyzáblých kostrách! Máte krumpáče, lopaty, kladiva, a když ne, tak máte ruce, nehty... ale dělejte... Los! Los! A vůbec nejste tu, aby jste žili, ale abyste chcípli, vy vyvrhelové.“

Stále žádné zprávy o uprchlém vězni. V naší představě se řešila obava, zda budeme v noci zase muset stát na Appellplatzu. Krátce po návratu do lágru jsme se dozvěděli, že uprchlík byl chycen. Noc, nežádoucí a hrozící se snesla nad tábor. Píšťaly hvízdaly, povely hřímaly... všichni vězňové nastoupit! Tisíce otroků ve formacích zaplnilo Appellplatz po celé délce. Nedaleko hlavní brány se rýsovala šibenice a její stíny se odrážely v kalužích na asfaltu.

Lagerführer Georg Bachmayer v doprovodu jeho psa Lorda rázoval k budově mučírny zvané Bunker. Po chvíli se vracel, pronásledován dvěma statnými esesáky táhnoucími bezvládné tělo. Měli uprchlíka už odpoledne a uštědřili mu tolik ran, kolik jich považovali za rozumný trest za nerozumný čin. Pochybuji, že někdo z nás pociťoval sympatie s vězněm, současně se také neradoval z jeho chycení. Způsobil jen muka, i smrt několika spoluvězňů.

Uprchlík se zdál být jen trochu při vědomí. Esesáci ho přitáhli před Lagerführera, který mu něco říkal zřejmě bez ohlasu. Bachmayer zaklel, nařídil přinést vědro vody kterou mu vychrstl na hlavu. To pomohlo. Bachmayer mu něco nařizoval a vězeň kývnul hlavou, naznačoval, že rozumí. Snažil se postavit na nohy, ale zase se sesunul k zemi. Esesáci ho nadzdvihli a každý z jedné strany ho začali vést pod paždími jako bezmocné dítě. Pomalým procesním krokem ho táhli podél nastoupených vězeňských šiků. „Ich bin schon wieder da... ich bin schon wieder da...“ už jsem zase tady, mumlal bez ustání Häftling-uprchlík.

Tato inscenace dělala nesmírnou radost panu Lagerführerovi a hloučku esesáků kolem něho, slučovala humor s výstrahou pro vězně. Zdálo se, že této tragické komedii nebude konec a my všichni jsme si jen přáli jít si odpočinout a nedívat se na výmysly horečnatého mozku pana Lagerfürhera.

Konečně, konečně, uprchlík byl přitáhnut k šibenici, postaven na stoličku před ním a udržován dvěma esesáky, aby nespadl. Pomalu zvedl ruku a sám si pověsil oprátku na krk. Tu však nová inspirace projela Lagerführerem k doplnění tohoto představení. Nařídil zapnout ampliony ve strážním domku u brány a melancholická melodie se rozléhala v tangovém rytmu nad Appellplatzem. Známý francouzský šlágr „J‘attendrai“ byl zpíván německou šansoniérkou; jeho slova začínají v německém znění „Komm zurück...“ (Vrať se zpět). Byl jsem přímo ochromen Bachmayerovou vynalézavostí a také nesmyslností, ale on a jeho kati byli zřejmě nadmíru potěšeni.

S poslední špetkou energie uprchlík cynicky zaškubnul rukou provazem a pak namáhavě odkopnul stoličku pod nohami. Následoval pochod všech vězňů v pětistupech kolem šibenice a poslušně jsme se museli dívat na oběšence. Bylo již pozdě v noci když nám bylo dovoleno vrátit se do baráků.

XIII.

Září 1943. V posledních týdnech se mi v hloubi duše počínal rozhořívat z jiskry plamének naděje, že přece jen se mi podaří přežít mauthausenské peklo. Zprávy od nově příchozích vězňů byly povzbuzující, hlavně porážka Němců u Stalingradu. Přizpůsoben lágrové existenci, ničím už překvapen, dny se podobaly přesně jeden druhému, Appell, Arbeitskommando formieren, dlouhé hodiny v lomu, večerní Appell, trochu jídla a s hladovým žaludkem spát. Nastávající zima se rýsovala na obzoru, zima mauthausenská, nevlídná, obávaná. Ranní řvaní, hulákání a klení kápů a esesáků za tmy, komanda budou rukovat za tmy, deště, plískanice a třeskuté mrazy budou pronikat vězeňské tenké hadry a nohy v dřevácích budou omrzávat. Přijdou nemoce a být nemocen znamená smrt, práce neschopní byli likvidováni. V baráku přes 400 těl namačkaných v jedné místnosti, bez topení, se přece jen ohřálo.

Před povelem ke spaní jsem často seděl na své palandě, kterou jsem sdílel se dvěma jinými, oknem hleděl k severu, přes desítky řek a kopců a řek ke své zemi, k mému domovu. Jen být na druhé straně zdí a elektrických drátů, byl bych se vydal zpět, lezl bych i po čtyřech, jen kdyby mi byla dána ta možnost. Domů, být volný, svobodně dýchat, vidět opět milé tváře, ulice, místa... jen pryč, pryč, co nejdále od tohoto strašného místa. Lidé, průvod portrétů defiloval v mé mysli, některé se zastavily v představě úsměvu, jiné s výrazem divoké šelmy. Esesák Pfeifer, kterému jsem v duchu děkoval za záchranu, byl před několika týdny odvelen, patrně na frontu. Zjev myšlenkového pochodu, ale bude uchován v paměti pokud mi bude sloužit. Znamenalo to život, když už jsem chtěl zemřít.

Chrochtání zapnutého tlampače mne vrátilo zpět ke skutečnosti do baráku číslo 4. Už jsem tuto klec nacpanou lidmi ani nevnímal, její zvuky a sténání neslyšel, pachy necítil. Po vojenském pochodu: „Denn wir fahren gegen Engeland...“ hlas v tlampači spustil jako obyčejně „Das Oberkommando der Wehrmacht gibt bekannt...“ pak hlasatel štěkal poslední triumfální vítězství vojsk Osy a pak to přišlo: Kapitulace Itálie... a konec. Hlas, jakoby nabral dech, se zarazil, v amplionu to jen chvíli hučelo a ztichlo. Tisíce kostlivců koncentračního tábora Mauthausenu vyskakovalo radostí z lůžek do úzkých uliček a za několik minut celý lágr hučel jako včelí úl. Po tomto dni už nebyly v barácích zapnuty tlampače, aby oznamovaly vězňům vojenské zprávy Wehrmachtu. Spojenecká vojska postupovala jak na ruské, tak na italské frontě, důkaz, že Hitlerova pevnost Evropa byla přece jen zranitelná. Pochybnosti začaly hryzat duše nadlidského Herrenvolku.

V německých laboratořích, z největších mozků německých vědců bylo nutno zrodit novou mechanickou zbraň, obludu, která rozptýlí všechny pochybnosti o konečném vítězství Reichu. „Die neue Waffe“, nová zbraň.

Po válce se Václav Václavík zajímal o osud svého druha z dětství, který mu zachránil život v Mauthausenu, bez ohledu na jinou národnost a vlastní riziko, které z toho vyplývalo. Němci z Hrádku byli odsunuti, ale podařilo se mu zjistit adresu sestry Pfeifera, kterou v Německu navštívil, a tam se dozvěděl, že padl na ruské frontě. (P.Holinka & R.Šmídl)

XIV.

30. září 1943. Neočekávaně nadešel poslední můj večer, poslední noc v „Mutterlageru“ v mateřském táboře v Mauthausenu. Po večerním Appellu bylo vybráno na transport příštího rána 99 vězňů. Kam nebo do jakého Aussenlagru budeme posláni nám nikdo neřekl. Přesto, že jsem prožil v této žumpě nacistické civilizace nejhorší momenty svého života, nějakým způsobem jsem se naučil prodlužovat svoje bytí z hodiny na hodinu a ze dne na den, však zpráva o mém přesunu mne přece jen znepokojovala. Uvědomil jsem si, že jistě budu postrádat také mých několik přátel, vytrvalců, kteří fyzicky a silou vůle živenou nenávistí otrokářů, snášeli všechny těžkosti. Jejich jména jsem většinou ani neznal, ale jazykové bariéry nebyly překážkou k blízkému přátelství a pomoci jeden druhému při ošetřování ran, dodávání odvahy a někdy i dokonce sdílení části ubohých porcí jídla nejslabším.

Když zhaslo světlo a symfonie zvuků několika set spáčů naplňovala místnost, zlé věštící pochybnosti o tak malém transportu vězňů se začaly vtírat do mé mysli. Co kdyby pan Kommandant Ziereis měl opět jednu z těch šílených choutek se potěšit pohledem na vězně umírajících v plynovém voze, zvaném „Mína“? Byla to vlastně plynová komora konstruovaná v uzavřeném nákladním voze a ze sedadla řidiče bylo možno pozorovat agonii umírajících vězňů. Ale do Míny se vejde jen asi třicet vězňů, ale co kdyby jiný Führer se také chtěl pokochat nevšední podívanou? Byla to specialita Ziereise někdy si vyjet s nákladem Menschedrecku do nedalekého pomocného tábora Gusen a s mrtvými se pak vrátit ke dveřím krematoria. Tento vůz jsem sice viděl jen zpovzdálí, ale jeho funkce nezůstala utajena osazenstvu tábora.

Když nastalo ráno, byla mě i ostatním 98. přidělena nová, pruhovaná vězeňská uniforma, nové dřeváky a půl bochníku mauthausenského chleba, čímž se moje obavy z Míny rozptýlily. Za svítání jsme pod přísným dozorem esesáků pochodovali na nádraží a byli naloženi do nákladního, uzavřeného vagónu. Těžké dveře se zasunuly a po dlouhém čekání ve tmě se vlak rozjel nám neznámo kam. Po dvou nebo tříhodinové jízdě s přestávkami byli v jedné stanici dveře otevřeny, znamení, že jsme u cíle. Oslnilo nás odpolední slunce a trvalo chvíli než oči přivyklé tmě byly schopny poznat nádraží a nápis v ostrém světle slunce znějící .

„Redl-Zipf“

Podzim vládl v celé své kráse nad nádhernou krajinou kolem dokola, kam až oko dohlédlo. Jehličnaté lesy protkané žlutým listovím pokrývaly stráně a několik větších hor se zvedalo nad údolím jako zjevení podpírající svými vrcholky jasně modrou oblohu. Vesnice Redl-Zipf jakoby dřímala v tichu a míru v náručí dosud zeleného údolí. Strnuli jsme úžasem nad touto krásou, naše zraky zvyklé měsíce i léta vidět jen šedost vězeňských cel, šedost zdí lágru, kamenného lomu, kde ani vrabec nezacvrlikal.

Brzo jsme se dozvěděli, že vrchní velitelství nařídilo, aby na všech adresách, obchodních dopisech a všech zásilkách přicházejících a odcházejících z této obce bylo psáno jméno „Schlier“ místo Redl-Zipf. I kdyby špioni zjistili někde na zásilkách strojů, chemikálií a jiného podezřelého materiálu jméno určení Schlier, na nejpodrobnějších mapách toto místo nenajdou.

Redl-Zipf byl v Horním Rakousku znám pro dobré pivo a naše malá formace pochodovala kolem budov velikého pivovaru pod úpatím vysokého, zeleného kopce. Dvě vysoká, dřevěná vrata uzavírala vchody do chodeb vytesaných ve stráni, kde pivo bylo asi uskladněno. Staré, udržované domky se rozkládaly podél venkovské silnice, oplocené zahrádky s pozdními květinami a listí stromů už nažloutlé prvními mrazy. Tu a tam na plotech, na vratech nebo větších kmenech stromů byly plakáty s nápisem „Psst, der Feind hört mit!“ Došli jsme na opačný okraj obce k prázdnému domku s doškovou střechou, který nám vězňům i esesákům měl sloužit jako prozatímní noclehárna. Jedna místnost a půda byla vyhrazena pro vězně ku spaní na dřevěné podlaze, druhá byla vybavena kavalci pro esesáckou stráž. Bylo nám dovoleno si lehnout na trávník před domkem a umýti se v kolem tekoucím potůčku. Byl to pro mne ten nejpříjemnější večer od mého zatčení gestapem v Praze. Zvědavé děti i dospělí vesničané nás ze zvědavosti z povzdálí okukovali a bylo jim řečeno, že jsme nebezpeční zločinci a měli přísný zákaz s námi mluvit.

Později, pozdě večer z jedné pivovarské budovy byl přinesen kotel polévky a rozdělena mezi vězně. Byla to snad ta nejchutnější polévka daná vězňům v historii Mauthausenu, hustá otrubová a dokonce i s kousky koňského masa. Posílila nejen tělo, ale i ducha. Uklidňující atmosféra, trávník, konejšivá přítomnost barevně laděných kopců kolem, mne přesvědčovalo, že ne všechno v tomto světě je jen ošklivá pevnost Mauthausenu nebo díra Wiener Grabenu. Všechno bylo neuvěřitelně příjemné než snění přerušilo řvaní:
„Dost toho válení, nejste tu na dovolené, ksindle, ale na práci!“

Ano, byl jsem si toho vědom, jsem tu abychom vystavěli novou filiálku Mauthausenu, asi důležitou, neboť sám Hauptsturmführer Georg Bachmayer, zástupce Komandanta Ziereise, byl určen všechno zaranžovat a dohlížet. S ním také přišel Lagerältester Magnus Keller, německý vězeň, který zaujímal nejvyšší postavení nad Blockältestery, a dbal o pořádek a disciplinu v lágru po pracovních hodinách. Chodil v civilu a stravoval se s esesáky. Nebylo však známo, že by někdy politickým vězňům ublížil.

Nevinná zelená louka byla určena pro místo nového lágru. Kůly byly zatloukány palicemi do země a nákladní auta rachotila po cestách dovážejících nové dílce vězeňských baráků. Pracoval jsem ve skupině skládající dovezený materiál, čerstvé dřevo vonící pryskyřicí. Při neustálém řvaní „Los! Los!“ a čtrnáctihodinové práci byly vystavěny dva baráky, kuchyně pro vězně a pro SS, síťovina ostnatého drátu objímající prostor lágru včetně strážných kulometných věží pro hlídače. Střechy baráků byly natřeny tmavě zelenou barvou aby splývaly s krajinou a nebyly snadno viditelnými z nepřátelských, špionážních letadel. Pekelná matka Mauthausen porodila novou odnož. Údolí Redl-Zipf ztemnělo nad nedávno tak uklidňující přírodou.

Následoval transport s dvanácti sty vězni z hlavního lágru v Mauthausenu. Dva nové baráky bylo nutno pro vězně vystavět. Nastaly studené deště a ti, kteří se nevešli do již postavených baráků, v promočených hadrech se museli na noc uchýlit pod prkna nebo pod podlahy.

Něco jiného, důležitějšího, bylo také nutno vybudovat na místě, kde stál starý pivovar. Vítaná mlha zaclonila aktivitu v údolí. Dny a noci, nákladní auta a vlaky přivážely vrtačky, obrovská kvanta cementu, míchačky, potrubí, koleje, cihly a válce silných kabelů. Nálože třaskavin vybuchovaly, smaragdová stráň byla rozervána a balvany vyrvány z milionů let starých základů hory. Vlhký vzduch byl prosycen kouřem, prachem, který pokryl zeleň jehličnatých stromů a střechy domků vesnice špinavou šedostí.

Jednoho dne za časného, mrazivého rána po Appellu a při sestavování pracovních komand zazněl povel: „Achtung! Mützen ab!“ Lagerführer Bachmayer vstupoval branou do lágru doprovázen svým psem Lordem. To ovšem neznamenalo nic dobrého, pan Lagerführer obyčejně kontroloval pracoviště až k polednímu a do lágru zřídka přišel. Pomalu obcházel formace nastoupených vězňů, každé komando počítal podle seznamu připraveném Lagerschreiberem Konrádem, německým kriminálníkem, který kráčel několik kroků za ním. Bachmayer se náhle otočil a plnou silou uhodil Konráda do tváře a zařval: „Ty negramotný bastarde zase jsi všechno zkurvil a není divu, že firmy si stěžují. Půjdeš kopat na noční šichtu!“ a odhodil seznam do bláta. „Je tu někdo mezi musulmany, kdo umí pořádně německy a má v hlavě mozek místo nasráno a umí počítat? Je mi scheissegal, je-li to Polák, cikán nebo co!“

Zvuk otázky se snesl nad řadami vyhublých stínů stojících v prostoru. Většina vězňů německy neuměla a otázce nerozuměla. Po chvilce váhání jsem zdvihl ruku, a také dva a možná i více v jiných řadách. Bachmayer ukázal na vězně v druhé přední řadě, který před něho předstoupil.

„Dělal jsi někdy kancelářskou práci?“ Vězeň začal koktat buď ze strachu nebo otázce nerozuměl a Bachmayer ho nakopl a pes vycenil zuby. Znovu jsem zvedl ruku. „Sem pojď!“ Přiblížil jsem se a stál v pozoru. Chvíli se mi díval do tváře, pak upřel zrak na můj červený trojúhelník na blůze. „Tscheche a umíš dobře německy?“
„Jawohl, Herr Lagerführer“, byla moje odpověď.
„Gut, převezmeš Schreibstubu, a když to nebude klapat půjdeš na Himmelsfahrt“, což znamenalo vyletět komínem.

Hlava se mi zatočila, já Lagerschreiber, politický vězeň, funkce kterou jen němečtí kriminálníci se zelenými trojúhelníky vždy vykonávali. Více jídla, příjemná atmosféra pod střechou místo otrocké práce v tunelu a také jistá autorita, kterou v lágru jen Lagerältester převyšuje. Když po odchodu komand jsem vstoupil do Schreibstuby, seděl u stolu Konrád zády ke mně. V zájmu mé bezpečnosti jsem se vždycky ke kápům choval s respektem a teď přejímám kancelář, se kterou dědím jednu jimi nejžádanější pozici. Když se Konrád otočil ke mně, výraz jeho obličeje vyjadřoval vztek, neochotu se smířit s nevyhnutelným a mezi zuby procedil: „Jak je možné, politický vězeň, a k tomu Ausländer. Ale ty víš, kdo vládne uvnitř lágru, Němci, jako v celé Evropě, a proto se příliš neraduj.“ Na to sebral svých několik věcí a opustil Schreibstubu v baráku číslo 1.

Sám v malém prostoru zvaném kancelář, jaký božský pocit být zcela sám v místnosti po dlouhých měsících tlačenice jak v baráku tak na pracovišti. Kolem čtyři dřevěné stěny s jedním oknem směřujícím na Appellplatz, stůl s kartotékou vězňů, starý psací stroj a dvě palandy na spaní. Jedna pro mne, a už se nemusím tísnit s dvěma druhy, a druhá pro Lagerältestera. Chvíli jsem stál a vsával všemi smysly novou atmosféru, aniž bych si uvědomoval, jaké nebezpečí v nové funkci mne může čekat.

Pomalu, krok za krokem jsem se začal obeznamovat s povinnostmi Lagerschreibera. Předem, pro každého vězně přivezeného podle seznamu z hlavního lágru, bylo nutno vypsat inkoustem na malou kartičku jeho číslo, jméno, národnost a jeho povolání než byl zatčen, rovněž v kterém baráku bude umístěn. Každý musel být přidělen k některé pracovní četě zvané komando nebo k speciálním povinnostem, jako práce v kuchyni, služebníci pro SS a také těžce nemocní. Ti směli být posláni do Revíru, lágrové ošetřovny v baráku číslo 2, ale práce neschopných nesmělo přesahovat pět procent z celkového počtu vězňů v lágru. Ošetřovnu vedl polský doktor-gynekolog Szlapka, k léčení však neměl žádné lékařské nástroje nebo léky, jen papírové obvazy a jódovou tinkturu, a tak těžce nemocní si mohli alespoň nějaký den odpočinout, většina však v Revíru zemřela. Čísla a jména zemřelých byla každého rána přinesena do Schreiberstuby a mojí povinností bylo zhotovit listinu pro politické oddělení v Mauthausenu, a to poté o úmrtí vězně informovalo gestapácké úřadovny v zemích, kde byl původně zatčen. Jen čtyři příčiny smrti, ať byla jakákoliv, hladem, vyčerpáním, ubitím, nemocí nebo pověšen, mi bylo úředně dovoleno ku každému jednotlivému případu připsat: Herzversagen, Kreislaufschwäche, Selbstmord a auf der Flucht erschossen. U většiny jsem psal „zastřelen na útěku“ v domnění, že dopad zprávy příbuzným se nezdál tak krutým a neměli představu, že jejich člověk dlouho umíral nemocí bez pomoci v lágrovém prostředí. Pokusů o útěk bylo málo, všechny nezdařilé, brzo byli chyceni a popraveni mimo dvou německých kriminálníků, kteří měli v Rakousku příbuzné, kde se ukryli.

Uvědomil jsem si, že nejdůležitější povinností, která mi zabírala nejvíce času, bylo účtování německým firmám jako Siemens, Bosch, Rella AEG, Mayseder-Kraus, Ferro Betonica a jiným, které byli zapojeny do vybudování továrny pro výrobu tajné zbraně. Celý tento projekt byl pro ně na výdělečné bázi a firmy také platily za otrockou práci vězňů správě koncentračního tábora v Mauthausenu. Osmdesát Pfeniků za Fachtarbeitry, zedníky, tesaře, elektrikáře, klempíře a podobně a za neodborníky šedesát Pfeniků. Každý týden byly lágrem firmě účtovány, samozřejmě, vězňové nedostali nic, peníze putovaly do kapes esesácké hierarchie.

Můj první úkol v Schreibstube byl připravit listinu na večerní Appell (počítání vězňů), a pak sestavení nočních šicht. Nebylo jednoduché dát dohromady čtrnáct jednotlivých skupin sedmnácti národností podle čísel, většina nerozuměla německy, mimo toho, hladoví, vysílení vězni zájem nastoupit neměli. Úsměvy vítaly politického Lagerschreibera, Ausländera a mne hlodaly myšlenky, jak budu řešit mé dvojí povinnosti a do jaké míry budu moci svým spoluvězňům pomoci. Pracovní čety musely na denní a noční dvanáctihodinové šichty, z toho východiska nebylo. Některé do míst k nadlidské práci, jiné poněkud snesitelnější. Přes dva tisíce lidských životů, živí kostlivci pokrytí vězeňskými hadry, hladoví, třesoucí se zimou a všichni měli touhu nějak přežít a vrátit se domů. Jediná možnost byla pomocí Blockschreiberů, mne podřízeným, kteří znali lépe zdravotní stav jednotlivců na svém bloku, aby lidi pracující v komandech těžké práce střídali. Další můj problém byl čeliti zuřivosti německých kápů, kriminálníků, kteří nebyli ochotni se smířit s faktem, aby politický vězeň a k tomu cizinec zastával tak důležitou funkci, kterou pokládali za svoji privilegii. Naštěstí Lagerältester Fritz Bumke, také německý kriminálník, se zdál být neutrální v tomto souboji. Prvních několik dní uplynulo bez otevřeného střetnutí.

Z Aussenlageru Wiener Neustadt přijel nový Lagerführer s nákladním vozem plným osobních svršků, beden s vínem a také knih. Sturmbanführer Bachmayer a Magnus byli odveleni do Ebensee dohlížet na výstavbu dalšího Aussenlageru. Nový Lagerführer SS Sturmbanführer Karl Schöpperle hned po příjezdu s velkou pompézností navštívil lágr. Byl vyšší postavy, hubený s jaksi hranatým obličejem, na kterém půl století jeho věku nevyryl příliš mnoho vrásek. Kdysi býval učitelem na učňovské škole v Pforzheimu a v nacionálně-socialistickém hnutí se mu naskytla příležitost a východisko z jeho nudného zaměstnání. Byl činný v Hitlerově straně od samého počátku a zasloužil si několik uznání. Se svou ženou se po dvaceti letech soužití rozvedl. Nový Lagerführer se nosil jako páv v jeho neposkvrněné uniformě, vyblýskaných botách a bílých rukavičkách. Pod jeho dohledem byl vystavěn na stráni poblíž lágru z dřevěných panelů domek. Poněvadž jsem měl čistou uniformu, byl jsem určen vybalovat z beden jeho věci a rozmisťovat nábytek. Byl to snad jediný Mauthausenský esesák, který měl sbírku knih a byl nemálo překvapen, že i já jsem četl Mein Kampf, čímž jsem se snad posunul v jeho mysli z Untermensch (podčlověka) o stupínek výš.

Každého rána před polednem přicházel do Schreibstuby podepsat hlášení pro hlavní lágr, někdy zkoumal účty pro firmy a dával rozkazy. Jednou se pozastavil nad mým písmem a ptal se na moje zaměstnání před zatčením. Neřekl jsem mu plnou pravdu, aby moje provinění proti Třetí Říši se zdálo docela nevinné a pan neomezený vládce lágru se dal se mnou, obyčejným Häftlingem do rozpravy o politice. Samozřejmě jsem se vším, co řekl, souhlasil a na moji otázku, co bude s námi vězni po vyhrané válce, odpověděl, že budeme využiti k výstavbě zničených německých měst bombardovaných nepřáteli. Podle nálady, některý den přišel, beze slova podepsal hlášení, vždy v bílé rukavičce, a odešel, jindy kladl otázky a dokonce i nabídl cigaretu. Při jedné takové příležitosti Rapportführer Killermann vstoupil do kanceláře s nějakou zprávou a když odcházeli pronesl Lagerführer za dveřmi: „Der Böhmische Zigeuner ist nicht dumm.“ a od té doby mne oslovoval český cikán, asi to považoval za vtipné.

Rapportführer Killermann, který byl k nám přeložen z Aussenlagru Gussen, měl pověst nemilosrdného vraha. Říkávalo se o něm, že býval řezníkem a jeho svalnatá postava tomu nasvědčovala. Byl jsem si ale jistý, že mu neunikl Schöpperlův benevolentní postoj k mé osobě.

XV.

„Termín! Termín!“ řvala neustále esesácká hrdla, že věčné opakování tohoto slova ztrácelo význam i náplň, jen dráždilo. Výroba Nové zbraně musí být započata 1. března 1944.

Poslední podzimní dny byly jasné, s mrazíky, a nízké slunce ozařovalo okolní kopce proti obloze a „...hněte sebou, dobytku, potřebujeme die Neue Waffe, termín musí být dodržen.“ Häftlingy bylo nutno pohnat k rychlejší práci, tempo poháněné klacky a gumovými hadicemi kápů a esesáků, a tak málo jídla bylo přiváženo z Mauthausenu. Největší část šla do esesácké kuchyně a otroci umírali hladem, vyčerpáním a nemocemi. Hlad... hlad... není slov v slovnících celého světa, které by popsaly tu démonickou trýzeň těla od dlouhotrvajícího hladu, po celé týdny, měsíce i léta. Zvláštní mučivá bolest, temná zuřivost těla naléhající po záchraně a uchvacující poslední tělesnou sílu i myšlení. Pak nastala neobyčejně krutá zima. Lepenkové svršky dřeváků se trhaly ve vlhké hlíně v tunelech, namrzlé nohy se omotávaly papírem z cementových pytlů a z tenkých špinavých vězeňských hadrů byly jen cáry.

Při doručování účtů firmám za otrockou práci jsem prosil úředníky, zda by oni nemohli přispět jídlem pro vězně a bylo mi slíbeno, že moji žádost přednesou hlavnímu vedoucímu celé výstavby, Ing. Kammlerovi. Výsledek byl jedno nákladní auto zmrzlých brambor. Rozhodl jsem se vysvětlit Lagerführerovi zoufalou situaci vězňů, hlad, tělesnou vyčerpanost, nedostatečné oblečení, vysokou úmrtnost. Předpokládal jsem, že mi odsekne, neboť pan Schöpperle měl jiné zájmy než se obtěžovat poměry v lágru. Pozdě vstával a odpoledne odjížděl do blízkého města Vöklabrucku ku své přítelkyni. K mému překvapení si sedl na okraj stolu a naslouchal. Zdůrazňoval jsem neschopnost Häftlinga těžce pracovat, aby termín výstavby do konce února byl splněn a výroba nové zbraně mohla být zahájena v březnu. Kýval hlavou souhlasem „Už několikráte jsem upozornil komandanta Ziereise na důležitost této továrny a také stav vězňů, ale on se vymluvil na neutěšený stav i v Mauthausenu, kam tisíce Häftlingů přibývají každým týdnem z evakuovaných táborů z východu, a ani pro ty nemá dost jídla. I tihle muselmínové, co mi sem posílá, sotva stojí na nohou a kontraktoři si stěžují na jejich neschopnost k práci.“

To byl také moment k příležitosti podminovat pozici kápů, kteří čekali na vhodnou chvíli mne zabít, aby se to zdálo být náhodné. Věděl jsem o tom. Místo spaní v Schreibstubě na pohodlné palandě jsem po zhasnutí světel zalezl do místnosti přecpané vězni, kde by si kápové mě nedovolili přepadnout. Nejistý na Lagerführerovu reakci opatrně jsem se zmínil o komandu, do kterého byli firmou požadováni nejsilnější vězni, které bylo nemožno v lágru sehnat. Jen kápové, hilfskápové a schwunkové by mohli vytvořit alespoň část takového komanda. „In die Arbeit einsetzen, die ausgefressenen Lumpen!“ bez váhání pronesl Lagerführer. Strategie byla odvážná a já přemítal, zda zvládnu nebezpečí, které to vyvolá.

Příštího dne degradovaní kápové, kriminálníci, až na několik výjimek, mašírovali s politickými vězni na těžkou práci. Brutální vláda kriminálníků nad politickými vězni byla potlačena a jejich zuřivost neznala mezí. Rozhodnutí vyšlo od Lagerführera, ale oni tušili, že za tím stojí Lagerschreiber. Jejich místa zaujali vězňové političtí, a to znamenalo značné ulehčení pro otroky a také více jídla před tím kradeného kriminálníky. Pravda, vězňové dále umírali, ale už v menším měřítku a každý zachráněný život byl triumfem. Také jsem zjistil, že Rapportführer Killermann má slabiny v aritmetice. Jeho povinností bylo počítat vězně ve formacích, když pochodovali ven branou lágru do práce. V ruce držel seznam komand mnou připravených podle žádostí firem a Killermann rukou odkrajoval jednotlivé pětistupy a polohlasně sčítal, ale jakmile se dostal nad sto, počet už mu nesouhlasil. Po poradě s Blockschreibery, všichni už také političtí vězňové, jsme se dohodli nechat z početnějších komand více nemocných v lágru. Tento trik fungoval však jen tři týdny, když dozorce nad jedním komandem zjistil nesprávný počet jím požadovaných otroků a oznámil to Lagerführerovi. Oba, Lagerführer a Killermann vtrhli do Schreibstuby, otázky nekladli, nařídili stáhnout kalhoty a přes obnažený zadek mi nasázeli gumovou hadicí pětadvacet ran a každý úhoz jsem musel nahlas počítat. Killermann, zahanbený, by nebýval byl s tak malým trestem spokojen, ale než opustili Schreibstubu Lagerführer poznamenal: „Nezabíjet, Killermanne pro dnešek to stačí, příště to bude horší.“ z funkce písaře jsem sesazen nebyl, což znamenalo, že Lagerführer zaujal ke mne benevolentní postoj a muselo to být těžce stravitelné pro vraha Killermanna.

Esesácká elita na obhlídce tábora.
Vpředu: E.Kaltenbrunner, F.Ziereis, H.Himmler a v černé uniformě A.Eigruber, zcela vpravo G.Bachmayer.
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen.Praha 1959.

XVI.

Pod obrysem uchvácené hory se budovala kompletní podzemní továrna. Miliony tun kamene a zeminy byly vydlabány do osmi set metrů hloubky hlavního tunelu, do útrob hory pak několik menších postranních. Stropy, stěny zpevněny vrstvami betonu, od nádraží Redl-Zipf položeny železniční koleje až do vnitřku tunelu a výtah spojoval vrchol hory s podzemím. Na blízké louce byl vystavěn objekt širokých stěn z betonu a vnějšek upraven tak aby se z výše podobal hospodářskému stavení. Namalovaná okna, dveře i střecha, vpředu zahrádka a chlívky. Při sypání betonu do jedné ze stěn této podivné stavby spadl jeden ruský vězeň do tuhnoucí masy a byl zaživa zasypán.

Nákladní vlaky přivážely v noci obrovské kompresory, kovové, kulaté, uzavřené nádoby, trubky, hadice, ocelové koule, kabely a jiné groteskně vyhlížející zařízení, které bylo instalováno v postranních tunelech. Na inspekci se dostavil Werner von Braun, Eigruber, Ziereis a jiní vysocí funkcionáři Třetí Říše. Termín zahájení výroby tajné zbraně bylo nutno dodržet.

Situace pro vězně se stala zoufalá, nebylo jídlo, nebylo oblečení a mrazy se stupňovaly. Živí kostlivci potažení kůží se hrabali v haldě odpadků za SS kuchyní, aby našli slupku od brambor nebo zapáchající kost. Někteří žvýkali asfaltovou lepenku urvanou ze střechy baráku nebo uhlí, jen aby žaludek získal pocit něčeho solidního. Příšera hladu se zračila ve tvářích vězňů a budila soucit obyvatel vesnice, zaměstnanců továrny. Podél cesty k pracovišti mohl někdy vězeň nalézt kus zmrzlého chleba nebo brambor, které tam některý odvážný vesničan přes přísný zákaz odhodil. Část mladých esesáků byla odvedena na frontu a byli nahrazeni staršími, částečnými invalidy, kteří se chovali k vězňům mnohem slušněji.

Zjistil jsem strategii bývalých kápů proti mně, v lágru se nic neutajilo. Některý večer jsem měl být, pod záminkou se dostavit k strážní budce u vchodu do lágru, vylákán z baráku po zhasnutí světel a vhozen do ostnatého drátu s vysokým napětím, a to by se mohlo kvalifikovat jako sebemord. Této lsti jsem se vyhnul, ale nebezpečí zažehnáno nebylo; bylo teď životně důležité si vymyslet protiakci. Vůdce kápovského klanu byl Karl Kaseberg. Velký, svalnatý, obličej hladký, nordistický, pronikavých očí, celkový výraz označující inteligentního surovce. Tak jako hudební skladatelé, básníci, malíři a vědci se rodí s talentem, tak Kaseberg se narodil jako kriminálník. Dvaatřicetiletý, označen zeleným trojúhelníkem se často vychloubal, že byl králem hamburského podsvětí. Rád se rval jen už jen kvůli rvaní samotnému a poslání ho s jinými na pracovní komando, jsem se odvážil uchvátit tradiční právo kápů být pány uvnitř lágru, volalo po pomstě. Po dlouhém uvažování jsem se rozhodnul s ním promluvit v kumbálku Schreibstuby. Zvolil jsem čas, kdy se vrátil z noční šichty unaven a jeho zpupnost bude mít trhliny. Vstoupil pompézně, rozhlížel se po malé místnosti, jeho oči vsávaly vše co viděly. Usedl na lavici a na jeho tváři se objevilo záhadné culení, které označovalo potěšující satisfakci. Ten člověk byl rváč, ne mnozí se odvážili ho dráždit, a on očekával potěšení zápasit se mnou. Zatímco jsem předstíral být klidný, seděl bez hnutí, oči zařezával do mých.

„Slyšel jsem že mne chcete poslat do krematoria...“ přerušil jsem mlčení.
„Tenhle lágr je příliš malý pro mne a pro tebe, jeden z nás musí zmizet a je ti snad jasný, kdo to bude?“ procedil skrz zuby. „Všechno v tomto lágru bylo tak, jak to má být, dokud tě neudělali Schreiberem a všechno zase bude tak, jak to bývalo. Jsi možná mazanej gauner, ale od žádného Häftlinga se nenechám manipulovat. Jiní se o to pokoušeli v různých místech a chytřejší než ty, žádný však nežil dlouho.“ Vytahoval se, chvástal a jako většina kriminálníků byl také citlivý k lichotkám. Hrdina ve vlastních očích s předstíráním obdivů svých principů. Pomalu jsem mu začal vysvětlovat, že ne já, ale nařízení zařadit kápa do práce přišlo od Lagerführera a není v mé moci rozkaz změnit.

„Možná je to odměna za vaše skvělé služby, které jim po léta dáváte, vždy na jejich straně a dopouštíte se těch samých krutostí na politických vězních jako oni. Jak je známo průběh války už není pro ně tak příznivý a napadlo tě vůbec, co bude s vámi kápy, když Německo prohraje?“

Mezi řečí následoval řetěz mlčení, Kaseberg přivřel oči, jakoby usínal, čelo zbrázděné vráskami, pak vyrazil: „Idiote, přece víš, že pro nás už svoboda neexistuje, ať válka dopadne jakkoliv.“
„Kase“, tak se mu říkalo „což nevidíš pro sebe možnost v případě zhroucení se Reichu být zase na svobodě, buď doma nebo v jiné zemi, když se tady připojíš na stranu politických vězňů, kteří by ti mohli pak pomoci?“ Snad nikdy v životě před tím jsem tak někoho nepřesvědčoval, vysvětloval, sliboval, že i on by mohl být jako politický vězeň osvobozen a nepotrestán. Po dlouhém uvažování se na lavici vzpřímil a pavučina vrásků na jeho čele mizela, neklidný pohled očí se soustředil na mne a dlouho tak setrval. Přemýšlel, uvažoval, s napětím jsem čekal jeho rozhodnutí. Nastala chvíle vytáhnout poslední trumf, který jsem měl připraven.

„Já také bych mohl přesvědčit Lagerführera, abys se stal Blockältestrem v Revíru (marodce) a už nemusel na komando.“ Překvapen mojí nabídkou, vstal, tvář se mu vyjasnila. „Ty bastarde, já už jsem několikráte před tím také o něčem podobném přemýšlel“ a podal mi ruku. „Je to dohoda Schreibře, máš mé slovo, ale nehraj se mnou žádné triky.“

Brzo nato, jako nový Blockältester na marodce se objevil večer ve Schreibstubě na přátelský rozhovor. Vyprávěl o zuřivosti jeho kolegů, kteří mu vytýkají, že je podrazil a srovnají si to s námi oběma. Zalichotilo mu, že jsem chtěl něco vědět o jeho minulosti a on ochotně vyprávěl. Matka, prostitutka v Jeně a otec zloděj, od jeho mládí v zapadlých uličkách, v patnácti letech v polepšovně a jak utekl do

Hamburgu, a když mu bylo dvacet policie po něm šla a bála se ho. S dvěma kumpány luskal trezory obchodních společností, jeden za druhým. Měl vždy peníze, hodně peněz, ale stačil je utratit ve hře v kartách, s ženami a v chlastu. Byl v podsvětí města uznávaným Kaiserem. Chybu udělal, když se zapletl do milostného poměru se ženou vysokého funkcionáře SA. Byli překvapeni v posteli a než manžel stačil na něho zamířit pistolí, Kaseberg střelil, ale nezabil ho. Konečně dopaden, odsouzen na doživotí, a když začala válka, byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, pak Schwabin a na konec do Mauthausenu. Ztratil spojení se všemi kumpány, které znal, jen stará matka v Jeně mu dvakráte ročně psala, a při zmínce o ní se mu zarosily oči, podal mi ruku a řekl: „Víš Schreibře, ty máš mazanost mého typu a dostaneme-li se živi ven z této žumpy, chtěl bych tě mít v týmu.“ Přijal jsem to jako kompliment. „A neboj se, žádný kápo se neodváží ti něco udělat“ a odešel. Napětí, které jako napnuté pero v mé mysli dlouho tísnilo se uvolnilo. Všechno však bylo ještě nové, ale možnost mít Kaseberga na své straně byla už jistá.

Následujícího dne, jako každou středu, byli nákladním autem odvezeni mrtví vězňové do krematoria v Mauthausenu, ale také vysláblí, práce neschopní do Russenlageru a nahrazeni práce schopnými. Auto se vrátilo pozdě večer s asi čtyřiceti vězni různých národností a když jsem zapisoval na Appellplatzu jejich čísla, všiml jsem si, že jednomu vysokému ruskému vězni prosakuje krev na noze. Později ho Dr. Szlapka trochu ošetřil papírovým obvazem. Jmenoval se Michael Sergejevič Jankovski, major ruské armády, a mluvil dobře německy. Do pracovního komanda hned zařazen být nemohl. Požádal jsem Lagerführera, zda by mi nepovolil mít v Schreibstubě Hilfschreibra, pomocníka, a on svolil, zvláště, když jsem zdůraznil, že jde o ruského důstojníka - majora. Michael se mi stal cenným pomocníkem jak v kanceláři, tak při sestavování komand. Byl filmovým režisérem, podílel se na vytvoření mne známých filmů Liliput a Cirkus, a při obléhání Leningradu jako důstojník filmoval z letadla rozložení německých jednotek. Letadlo bylo zasaženo, nouzově přistálo v pásmu nepřítele a když s pilotem utíkali se někde skrýt, kulometná palba němců usmrtila pilota a Jankovski byl zasažen dvěma projektily do stehna. Odtransportován do zajateckého tábora blízko Rigy, kde se pokusil o útěk, hned však byl chycen a odvezen přímo do Mauthausenu.

XVII.

Jednoho odpoledne se ozval mne dosud neznámý zvuk sirén, pak tlampače nad údolím oznamovaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Kampfverbände über Kärnten-Steirmark, richtung Nord!“ To bylo opakováno třikrát. Okamžitě jsem opustil Schreibstubu a běžel na Appellplatz. Americká letadla? Ale odkud? Snad z Itálie, konečně nadějné znamení. V hlavě se mi střídaly nápady, mávat, křičet nebo kouřovými signály jim naznačit... tady je to místo... místo, kde nějaká nová zbraň se chystá... tady, američtí piloti... pod horou, která se tak nevině tyčí, je továrna s dvacetihodinovým provozem, kde s výrobou chtějí začít v březnu... rozsekejte to teď, než bude pozdě. Hučení několika desítek motorů sílilo až do ohlušujícího burácení, pak tichlo a ustalo. Tlampače řvaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Flugverbände über Oberdonau.“

Po návratu denních šicht a po sčítání vězňů se objevil v Schreibstubě mladý Jugoslávec. Patrně si vybral chvíli, kdy Lagerältester nebyl přítomen. Lámanou němčinou napřed povídal o svém zatčení a bylo zřejmé, že se nemůže odhodlat povědět pravý důvod. Jankovski ho vyzval, aby řekl, co má vlastně na mysli, jako vězňové si můžeme důvěřovat.

„Pracuji v komandu na stráni, kde se pokládají kabely pro elektrický proud a jsou tam nasazeni také civilisté z různých zemí. Máme zakázáno spolu mluvit, ale přece jen se nám podaří někdy vyměnit pár slov. Zvlášť jeden z nich, inženýr by rád věděl, jak to v těch katakombách vypadá a jaká je tam mašinérie. On ví, že je tam explozivní materiál.“ Na chvíli se odmlčel a pak nervózně pokračoval páté přes deváté „...že celá továrna by se měla zdemolovat a ten inženýr by mohl vědět jakým způsobem. V tunelech pracují ještě dvě komanda na odklizovacích pracích, a kdybych mohl být v tom komandu, měl bych možnost všechno zjistit a pak popsat tomu inženýrovi, kdyby jste mě pak zase přidali do původního komanda na stráni.“

Sabotáž! Velmi nebezpečná hra až se mi hlava zatočila tím nápadem. Byl by to triumf, zničit výrobu nové zbraně. Ale jaké následky by to mělo pro vězně, kdyby se to podařilo, všechny by nás zlikvidovali.
„Ví o tom někdo jiný než ty a ten civilista?“
„Z vězňů nikdo“ zněla odpověď.
Kdesi v lágru bouchly dveře a najednou mi připadalo, že se v místnosti náhle ochladilo. Moje myšlenky vířily, prolínaly, zvažovaly možnost takového činu a jeho následky a co by se stalo s vězni, kteří tam pracují. Jankovski mě probodával pohledem, jako by chtěl číst moje myšlenky. Obličej Jugoslávce se najednou rozjasnil výrazem ztuhlým vnitřním nadšením.
„Tak dobře, půjdeš do odklizovacího komanda v tunelu, ale slibuješ, že se nikomu nezmíníš, že jsi o tom s námi mluvil, a také se nesvěříš o tom všem svým kamarádům, nikomu.“ Zdvihl ruku, jakoby v přísaze, a odešel.

Lednové dny následovaly jeden za druhým v hladu a utrpení otroků, přehouply se do února a každý den byl ostře vypilován mrazem nebo sněhem. Zima byla toho roku neobyčejně tuhá. Každou středu nákladní vůz odvážel do Mauthausenu mrtvé vězně, těžce nemocné a neschopné práce do Russenlagru, kde většina z nich zemřela. Tentýž počet práce schopných byl z hlavního lágru přivezen do Redl-Zipfu. Každým týdnem se poměry vězňů zhoršovaly. Dvanáctihodinové šichty, sedm dní v týdnu, stále méně stravy, vězeňské uniformy jen cáry a nemocných přibývalo. I já jsem fyzicky slábnul a nohy začaly otékat. Měl jsem sice možnost mít větší porce šlichty, všeobecně zvané supa, míchanice tuřínu, otrub a bramborových slupek, ale tělo potřebovalo něco výživnějšího, solidnějšího. V této zoufalé situaci moje úkoly nebyly snadné. Z jedné strany vyhovět rozkazům esesáků a na druhé mne sžírala nemohoucnost nějak drasticky pomoci trpícím spoluvězňům, třeba když jsem mohl některé nařízení sabotovat. Dlouhým přesvědčováním Lagerführera se mi podařilo ponechat v lágru místo pěti, deset procent nemocných.

Na rozmluvu s Jugoslávcem jsem zcela zapomněl a byla obživena, když se někdy v polovici února na Appellplatzu ke mně přitočil a žádal o zařazení do jeho původního komanda. Když několik dní poté byl dán znovu na práci do tunelu, přepadl mne nepříjemný pocit, předtucha katastrofy, ale v sázce bylo mnoho.

Ode dne, kdy se stal Kaseberg Blockälterstrem na ošetřovně, pozice, kterou bývalý Kaiser Hamburgu nikdy neměl, jeho změna byla překvapující. K politickým vězňům byl ohleduplný, pomáhal při ošetřování ran, jídlo správně rozděloval a dbal, pokud to šlo, o jejich čistotu. Jako generální kriminálník přišel na nápad jak se vloupat do esesáckého skladiště, souvisícího s kuchyní. Ve stínu pohybujících se reflektorů z hlídkové věže vypáčil prkno ve stěně skladiště a ukrad co mohl nacpat do kalhot a pod blůzu. Přinášel chleba, margarin, salám, což většinou rozdal nemocným a pro sebe rum. V mnohém byl Kaseberg jako dítě, měl také přirozenou inteligenci a bylo v něm něco, co komandovalo respekt. Jeho slib byl zákonem, který přísně dodržoval. Nebyl-li v dohledu esesák, občas mne navštívil v Schreibstubě na rozhovor, přinesl kus ukradeného chleba, margarin, cigarety, někdy i rum.

Jednoho pozdního večera vrazil do Schreisruby celý vzrušený a hned začal.
„Představ si, on byl za dveřmi schovaný a když jsem vyšel ven se vychcat, skočil na mne a chtěl mne zapíchnout nožem.“ Zíral jsem na něho překvapen.
„Kdo a kde je teď?“ Řekl jméno bývalého kápy a zasmál se.
„To mi už uniklo, ale myslím, že ten gauner je už tvrdý na hromadě mezi mrtvými za Revierem.“ Než odešel pravil.
„Já vím, co si myslíš o zabíjení přímo v lágru, ale možná, že někdy i ty budeš v situaci někoho zabít, což bude jediné východisko si zachránit svoji kůži.“

Sovětští váleční zajatci v Mauthausenu.
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen.Praha 1959.

XVIII.

28. únor 1944. Zima pronikala do Schreibstuby, venku třeskutý mráz, který trhal svými kly prkna baráků. Při každém vydechnutí stoupala pára z úst a venku chlad promrzával víc a víc svět kolem. Blížila se půlnoc a já připravoval zkřehlými prsty listinu na ranní Appell. Najednou zmrzlá atmosféra byla otřesena ohlušujícím výbuchem, jehož tlak otřásal baráky. Po prvním otřesu následoval druhý, méně intenzivní. Vyběhl jsem z baráku a skrz ostnatý drát se díval k továrně. Denní šichta vyburcovaná ze spánku se hrnula k oknům a dveřím. Ano, továrna na novou zbraň. Kouř chrlil se od vchodu do tunelu, sirény výskaly. Třásl jsem se vzrušením a připomněl si Jugoslávce - tak on přece... ale co se stalo s vězni pracujícími v útrobách katakomb?

Ostrý hvizd Rapportführera nařizoval k nástupu všech vězňů nacházejících se v lágru. Vězni se vypotáceli z baráků jako poplašení fantomové. Rozespalá četa esesáků vybíhala z jejich ubikací směrem k lágru, na cestě si urovnávali svoji výstroj.
„Arbeitskommando formieren!“ zněl další povel.
„Nejsilnějších pět set nastoupit!“ Ale nastupovali všichni... nejsilnější? Jejich prsa vpadlá, údy pouhé třísky, vyzáblé stonky krků, kosti potažené scvrklou kůží, trpěli zimou a hladem, ale byli otroci, kteří chtěli vidět, jaká pohroma stihla jejich nepřemožitelné pány. Konečně, vybraných pět set při světle reflektorů ze strážných věží, páni a otroci, v rychlém tempu pochodovali k tunelu chrlícímu dým a smrad. Myšlenky Häftlingů signalizovaly jediné téma. Bože, jen ať všechno v té díře jde k čertu. Esesáci kroutili hlavami v nevíře, a patrně mysleli, že je to jen strašlivý sen, ze kterého se probudí, zatímco vězňové nemohli utajit radost z toho co viděli.

Ani jeden z vězňů nepřišel o život. Před výbuchem byla z lágrové kuchyně přinesena supa, vězňové vyhnáni z katakomb na nádvoří bývalého pivovaru, aby jim byla, jako obyčejně, v polovině šichty polévka rozdělena, k čemuž však už nedošlo.

Za časného rána přijel Gauleiter Eigruber, Ziereis a další vysocí nacističtí hodnostáři a také gestapáci, aby vyšetřili příčinu exploze. Jen část továrny byla v sutinách. Tyče, železné trámy, sklo, části kompresorů, páchnoucí hořlavina z nádrží v plamenech, které se místní hasiči snažili uhasit. Když trosky vychladly, v sutinách byly nalezené kosti čtrnácti osob, inženýrů, vědců. Identitu upálených nebylo možno zjistit a tak kosti byly rozděleny do čtrnácti rakví, zatěžkány kameny a pískem, aby nebyly příliš lehké, když v doprovodu vysokých funkcionářů byli neseni k hrobům jako hrdinové, kteří obětovali svoje životy za Führera a Vaterland.

Termín zahájení nové zbraně ztroskotal. Bylo zahájeno vyšetřování, případně zjištění příčiny této katastrofy. Komise z Peenemünde přijela zjistit rozsah způsobených škod v čele s Wernerem von Braunem. Také Sicherheitsdienst byl zapojen, neboť na prvním místě bylo podezření ze sabotáže. Myšlenka, zjistí-li se, že je v tom zapleten Jugoslávec, mi nedala spát a následky by byly nepředstavitelně kruté pro celý lágr. Jugoslávci jsem se vyhýbal, i jeho pohledu při sestavování komanda nebo Appellu. Po několika dnech jsem se uklidnil, když Blockführer Urban naznačil, že příčina výbuchu byla asi způsobena neopatrností vědců v té době pracujících ve štole.

Do práce teď nastupovala jen dvě velká komanda na odklizovací práce a na instalování vlakem přivážených nových strojů a nádrží. Na nátlak vedení podniku byli nejslabší vězňové transportováni do Mauthausenu a nahrazeni poněkud zdravějšími, aby práce rychle pokračovala. Nový termín pro zahájení výroby nové zbraně byl ustanoven na červen. Donesla se mi zpráva, že jeden Ausländer pracující na elektrickém vedení zmizel, a tím se podezření sabotáže zvýšilo a moje obavy se vrátily.

XIX.

Velké vločky hustého sněhu ve dne i v noci se snášely a pokrývaly silnou vrstvou Redl-Zipfské údolí. Chomáče sněhu tančily kolem elektrických světel a na Appellplatzu se tvořily závěje. Byla sobota, pozdní odpoledne a Jankovski a já jsme sestavovali týdenní účty za otrockou práci pro firmy. Útěk civilisty se mi stále vtíral do mysli, tím věci neposloužil, vyšetřování bude pokračovat. Z mého přemítání mne vyrušilo vracející se komando z denní šichty. Při sčítání vězňů chyběl jeden a Rapportführer Kollermann se nad tím vůbec nepozastavil, zřejmě věděl o koho jde.

Po Appellu jsme s Jankovskim nervózně probírali a dohadovali se, co se stane, když hlasy u brány upoutaly naši pozornost. Skupina mužů, pokrytých sněhem, hlavy skloněné proti vánici si razila cestu ke kůlně na uhlí poblíž kuchyně. Rozpoznal jsem Lagerführera, Killermana a pak dva civilisté v kožených kabátech mezi sebou vlekli Jugoslávce. Studený pot mi zalil tělo, Jankovski chodil z kouta do kouta. Bylo zle. Stál jsem nehybně u okna a dlouho se díval na šlápoty mužů venku, které sníh postupně pokrýval. Nic se nedalo dělat jen čekat. Jankovského jsem poslal do baráku, kde spal, Lagerältester patrně hrál se šéfem kuchyně, esesákem Schenkem, karty. Bylo lépe se připravit sám na to nejhorší.

Kolem osmé hodiny mi přišel Kaseberg oznámit o gestapácích a vězni v kůlně, což jsem věděl, a dodal, že právě všichni čtyři, mimo Häftlinga odešli do SS kuchyně. Dlouze si mě zkoumavě prohlížel a vyhrkl: „Neser mě a přiznej, že tam s tím máš něco společného.“ Buď jeho jestřábí pohled nebo zvířecí instinkt poznal, že jsem v bryndě. Kývl jsem hlavou, on mi poklepal na rameno a odešel.

Čas ubíhal. Seděl jsem sám, jediná žárovka svítila lhostejně nad stolem. Ostatní vězni už spali, to zvláštní ticho kolem bylo ohlušující. Náhle se rozrazily dveře a Kaseberg se vrátil. Já překvapením vyskočil. Chvíli mlčel, jeho výraz tváře však naznačoval špatné sdělení. „Vplížil jsem se z druhé strany k boudě a chvíli naslouchal co se uvnitř děje. Řvou a mlátí toho chudáka a on odpovídá: Ich nicht wissen. Jestli skutečně má něco společného s tím výbuchem a přizná se, tak v tom jedeme všichni a ty nejhůř.“ Vytáhl z kapsy dvě machorky a jednu zapálenou mi vrazil mezi chvějící se prsty. Mlčky dokouřil a odešel.

Stál jsem u okna, za kterým se snášely chuchvalce sněhu jako bílé kobylky sestupující na lágr a já se drkotal zimou. Proč už nejdou, co tam tak dlouho dělají? Ti pacholci neví asi, co je strach... myšlenky, myšlenky... budou ho trýznit, a když se nepřizná teď, nechají ho odpočinout a začnou znovu, až jeho obrana povolí, dostanou z něj všechno. Přijdou-li pro mne, je konec, a tak dlouho jsem v tom mauthausenském pekle vydržel, zápasil o každou hodinu. Týrat se nenechám, nechci trpět, až mne povedou, vyškubnu se jim a skočím do drátů s vysokým napětím, jsou blízko u boudy.

Tlumené hlasy, dupot bot oklepávající sníh, dveře se rozletěly a sám jsem se překvapil, že stojím v pozoru. Esesáci, gestapo, něco nesou mezi sebou, pak náraz, podlaha zapraskala, čímž jsem se vzpamatoval.
„Budeš ho hlídat, než se vrátíme a nikdo sem nesmí“ a dveře za nimi zabouchly. Trvalo chvíli, než jsem se vzpamatoval a soustředil na hromádku člověka svázaného, ležícího přede mnou, byl v bezvědomí. Zatím zřejmě žádné přiznání z něho nedostali. Věděl jsem o plánovaném Kameradschaftsabendu na dnešní večer v blízkém městečku Vöcklabruck a teď se tam jeli posilnit. V boudě by jim Häftling zmrzl, potřebují ho živého, a proto ho hodili do Schreibstuby. Kleknul jsem k němu, ležel se zkrvácenou tváří na zemi, paže vykloubené za jeho zády, jak byl za ně pověšen na trám. Pokusil jsem se nadzdvihnout jeho hlavu, on něco zamumlal. Těžké boty zadupaly u vchodu a Blockführer vstoupil na pravidelnou inspekci. Chvíli se na vězně díval, zaklel a odešel.

Seděl jsem u stolu a uvažoval co bude dál, zatímco Jugoslávec vydával chvílemi bolestné zvuky. Dveře se tiše otevřely a objevil se v nich Kaseberg. Viděl, že jsem překvapením strnul a polohlasně řekl: „Máš strachy nasráno v kalhotách, viď?“ Pak se k Jugoslávci sehnul „Der arme Hund, a co ho ještě čeká, a tebe také.“ Neodpověděl jsem, on přimhouřil oči a upřeně se na mě díval. „Ten už žádnou šanci nemá, vinen nebo nevinen, na konci ho stejně utlučou, co tedy zbývá?“ naklonil se k Jugoslávci, během minuty se vzpřímil s úsměvem. „Má to za sebou, moc to nepotřebovalo. Lepší pro něho, pro tebe a mnoho jiných.“ Podal mi ruku a zmizel. Hlavní nebezpečí bylo zažehnáno, ale co bude, až se vrátí esesáci z večírku. Mezitím se vrátil Lagerältester, pohlédl na mrtvého vězně a hned zalehl na svoji palandu. Vyšel jsem před dveře baráku, vítr se sněhem mi příjemně chladil obličej a vyholenou lebku. U vrat, podél baráků se kupily závěje, které mi najednou připomínaly mladá léta brodění se v závějích cestou do školy.

Půlnoc minula a opřen hlavou o ruce na stole únavou a napětím posledních hodin jsem podřimoval. Zvuky hlasů, dupání bot, a všech pět SS kavalírů se v dobré náladě vtěsnalo do malé Schreibstuby. Gestapák v dlouhém koženém plášti poklekl k Jugoslávci, aby zjistil jeho krevní tep, pak zklamán vyhekl „Tod!“. Někdo zaklel a Rapportführer znovu prohlížel mrtvého. Po chvilkové diskusi se shodli, že jejich oběť zemřela vnitřním vykrvácením. Výraz na Lagerführerově tváři zrcadlil uspokojení, byl si příliš dobře vědom neblahých následků pro jeho osobu, kdyby se prokázalo, že sabotáž byla provedena jeho vězněm. Po jejich odchodu jsem Jugoslávce odvlekl do umývárny.

Hned druhého dne jsem pátral, jak došlo k podezření ze sabotáže na Jugoslávce. Gestapo si nechalo nastoupit noční šichtu pracující v době výbuchu. Napřed řvali, pak slibovali svobodu tomu, kdo by jim pověděl, zda některý z nich se nemotal v postraním tunelu laboratoře. Jejich námaha však narazila na kývání hlavami a lhostejné výrazy tváří. Najednou se přihlásil jeden Polák a lámanou němčinou drmolil, že když celé komando bylo na pivovarském dvoře a rozdělovala se supa, jeden Häftling se připojil opožděně. Pak už to bylo pro gestapo snadné zjistit Jugoslávce. Polákovi se však žádné odměny nedostalo.

Kaseberg nenáviděl udavače, nesrovnávalo se to s jeho kriminálním kodexem etiky, tak jako nenáviděl svoje žalářníky, ale ne z politických důvodů, tato témata ho nezajímala. Brzo na to mrtvola vězně Wojciechovského, udavače, byla s jinými odvezena do krematoria v Mauthausenu.

XX.

Zima konečně váhavě ustupovala jaru. Zima nelidské dřiny, hladovění a smrti, zima obsahující jediný laskavý den, když exploze demolovala část továrny v katakombách. Zima 1943-1944. „Termín! Termín!“ slovo psané krví, sprostých nadávek pálících v chřtánech esesáků, slabikované karabáčem úzkými, červenými čarami na přihrblých zádech otroků - slovo neúprosně bubnované do tisíců osazenstva koncentračního tábora, leitmotiv sborové písně krutě omílané v délce a šířce Zipfského údolí.

Byl nařízen nový termín k zahájení výroby nové zbraně na 1. červen. Ne však v plném rozsahu jak původně bylo plánováno. Do práce nastoupily jen dvě velká komanda vězňů na denní šichtu k urychlenému skládání nových součástek a materiálu z vagónů, který měl nahradit při výbuchu zničený. Do postraních tunelů už vězni přístup neměli. K montáži byli přivezeni esesáci, částeční invalidi. Když se v květnu jaro naivně vtančilo do Zipfského údolí a oteplilo se, vězňové pracovali už jen v osmihodinových šichtách a úmrti se snížila na minimum.

Jednoho slunečného dne přišlo nařízení, že všichni Häftlingové mají zůstat v lágru, což všichni s radostí uvítali. Esesáci, stráž a civilisté zaměstnaní ve výrobě se shromáždili na pivovarském prostranství a s napětím čekali. V tom se ozval ohlušující výbuch otřásající údolím a okolní stráně jej vraceli ozvěnou. Ze šachty vedoucí z podzemí na vrchol hory se chrlil příšernou šílenou prudkostí kouř rvoucí větve stromů a mrtví ptáci padali k zemi a celé údolí zavonělo ozonem. Od pivovarského nádvoří se ozvaly jásavé zvuky spokojenosti. Zkouška nové zbraně byla úspěšná, černá kuchyně v podzemí uvařila novou zbraň proti nepřátelům.

Z Mauthausenu přišlo nařízení odtransportovat Häftlingy z Redl-Zipfu. V říjnu minulého roku do tohoto tichého, zeleného údolí nás přišlo sto a dvacet strážců. Příroda byla pestře zbarvená, lidé ve vesnici se na nás přátelsky usmívali. Buldozery, míchačky, kabely a řev nákladních aut všechno změnily. Stráně, louky, les byly znásilněny, vzduch zasmraděn a šedý prach pokrýval, co kdysi bylo zelené údolí a čistá vesnička. Otroci z lágru teď opustí tuto zničenou krajinu nám neznámo kam. Snad do jiného pekla stavět továrny, lámat kámen, stavět mosty a silnice o hladu a pod krupobitím esesáckých holí a bejkovců. Bylo rozhodnuto, že část Häftlingů bude přesunuta na stráň u jezera Ebensee, kterou mateřský lágr Mauthausen vybral pro svou novou filiálku, kde Schweinvolk bude pracovat v lomu. Mne určil Lagerführer Schöpperle na transport do lágru v Linzi.

Druhé největší město Rakouska bylo pro Třetí Říši velmi důležité pro jeho obrovskou továrnu na výrobu tanků a jiné válečné mašinérie. Několik málo kilometrů za městem na nízce položeném pruhu země podél řeky Traun, která se o kus dál vlévá do Dunaje, byly řady továrních hal, za nimi kancelářské budovy, celý komplex pojmenovaný na počest Hermana Göringa. Komíny chrlily kouř k obloze a nákladní vlaky přivážely suroviny a odvážely hotové tanky a jiný válečný materiál na frontu. Tento nový koncentrační tábor se podobal stejně jako všechny mauthausenské filiálky, vpředu kuchyně, dílny, kde vězňové, ševci, krejčí a truhláři vyráběli věci pouze pro vyšší šarže esesáků a po obou stranách po osmi barácích pro vězně, vprostřed latrína a Appellplatz byl stranou na bývalé louce. Celý areál byl zadrátován ostnatým drátem s vysokým napětím a kolem věže s kulometnými hnízdy pro hlídače. Tak jako v Redl-Zipfu střechy baráků byly natřeny tmavozelenou barvou. Za plotem z jedné strany tekla řeka Traun a na druhé byl vodní náhon směrem k budovám zvaným Versorgungshaus, bývalé centrální skladiště a mlýn, zásobující město Linec. Hlavní z těchto budov byla upravena jako ubikace pro smečku SS stráže. Do lágru byl jediný přístup přes dřevěný most nad náhonem.

Rapportführer Killerman byl určen s transportem do Ebensee a v Linci se ujal této funkce Herbert Winkler, mne známý vrah z mauthausenské Strafkompanie, pocházející z Breslau a jako Arbeitsführer nastoupil Rakušák Franz Kofler z Grazu, od svých osmnácti let člen SS Standarten „Der Führer.“ Součet vražd těchto dvou bestií by dal astronomické číslo. Mrazilo mne být s těmito dvěma šelmami jako Lagerschreiber ve styku. Z hlavního lágru přicházely transporty vězňů a celkový počet v Linci dosáhl kolem devíti tisíc. Jako dříve, v pět hodin ráno Appell, nástup komand a kolony v pětistupech mašírovaly do hal Göring Werke vyrábět ocel a tanky. Bití otroků při práci ustalo, neboť jednotlivé skupiny byly přiděleny formanům civilistům. Esesáci hlídali kolem budov nebo v malých, homolovitých betonových bunkrech se střílnami, rozestavěných poblíž každé haly. Winkler, Kofler a jim podobní si však přišli na své v Baukommandu, které z kvádrů za jednou halou stavělo skladiště. Mimo třískání vězňů zjistili, že mezi nimi se také nachází několik židů. K ukrácení chvíle židům nařídili s kvádrů vystavět oltář a zpívat jejich nábožné písně. Ostatní vězni se museli podrobit Schwanzkontrole - prohlíželi si jejich pohlavní údy zda nejsou židy.

Problém s nedostatkem jídla a oblečení. Bylo zbytečné na to Lagerführera upozorňovat, jeho odpověď byla vždy stejná: „Německé obyvatelstvo také trpí nedostatkem.“

Schreibstuba byla v baráku číslo 1. Hned pod mostem nad říčním náhonem. Místnost byla mnohem větší než v Redl-Zipfu, s dvěma okny a dveře z ní vedly do kanceláře Rapportführera. Vzhledem k poměrně vysokému počtu vězňů v lágru bylo mi dovoleno, mimo ruského majora Jankovkého, si do kanceláře vzít mladého poláka Eugena Zaleskiho, který před zatčením byl studentem práv ve Lvově a jako Lagerschreibra č. 2 rakouského politického vězně Karla Schachtnera. Do Revieru, marodky byl přibrán k doktoru Szlapkovi ruský doktor - chirurg Sergej a španělský medik Blaa. Dále vězni stejné národnosti byli umístěni společně v jednotlivých barácích, což v Redl-Zipfu nebylo možné. Někteří vězňové mne bezpochyby považovali za poctivého služebníka esesáků, aniž by si uvědomili moje riskantní postavení mezi pány a otroky, jimž jsem také byl a využíval každé příležitosti otupit i sabotovat příkazy vládců, což by kriminálník na mém místě nedělal.

Nejsurovější esesáci byli kluci něco přes dvacet let, zblbnutí nenávistí k vězňům v Hitlerjugend, respektující autoritu vyšších a i já jsem v jednání s nimi předstíral jistotu, sebevědomí a odvážnost ve své funkci a to je mátlo. Moje čistá uniforma se širokou černou páskou a bílými písmeny „L.SCHR.“ a neoholená lebka, to všechno vyjadřovalo jistou autoritu, jen Winkler mi dával najevo svoji nenávist, když jsem někdy zmařil prostřednictvím Lagerführera trýznit některé vězně, často opakoval, že už jsem žil příliš dlouho. On a dva jiní v jeho nízké hodnosti si přinesli do krejčovské dílny látku, aby jim vězňové tajně ušili civilní obleky. V dílně se jinak zhotovovaly esesácké uniformy pro důstojníky a připravovat si civil bylo znamením že Übermenschen už začali pochybovat o nezranitelnosti Třetí Říše. Podařilo se mi nenápadně, aby se o tom Lagerführer dozvěděl a látky v krejčovně našel. Viníky si nechal nastoupit, zuřil, vyhrožoval a žádal vysvětlení. Od té doby ponížení Scharführerové ve své krutosti polevili a na komandech zlhostejněli.

Arbeitsführer Kofler byl odvelen a na jeho místo nastoupil důstojník Wehrmachtu Sturm. Rakušák, invalida s ochrnutou rukou a kulhal, následky zranění na ruské frontě. Hned prvého dne, když si prohlížel lágr a zubožené vězně, na jeho tváři se zračilo překvapení a upřímná lítost. Sám s ním v jeho kanceláři, jako rovný s rovným, se mě vyptával na podrobnosti o lágru a jakým způsobem by se mohlo vězňům pomoci. Opatřit jídlo, což bylo to hlavní, bylo pro něho nemožné, když i civilní obyvatelstvo se muselo značně uskromnit. Slíbil, že promluví s inženýrem Fialou, také Rakušákem, který má na starost Häftlingseinsatz v Hermann Göring Werke, zda by případně on nemohl zařídit ponechat nejvíce zubožené v lágru, aby si odpočinuli.

O několik dní později mne Sturm vyvedl z lágru a nákladním vozem jsme jeli do Lince pro tři sta párů dřeváků, které nějakým způsobem opatřil. K mému nemalému překvapení mne zavezl do předměstí Lince Urfahr k domu, kde mne přivítala jeho žena a pohostila sklenicí mléka a chlebem s marmeládou. Hřejivé pocity být v normální domácnosti po létech s jinými v napěchovaném lágru, cítit se člověkem, alespoň na chvíli bez nebezpečí být zmlácen nebo ubit, porozumění a upřímná lítost těch dvou lidí nad strašnými poměry v lágru je těžce popsatelné. Byla to vyjížďka do jiného světa.

Rapportführer dodržel slib a přivedl inženýra Fialu z Hermann Göring Werke do lágrové kanceláře pod záminkou zjistit počet odborníků, řemeslníků mezi vězni. Fiala byl hubený, vyšší postavy s knírkem a přátelsky podal každému z nás ruku. K problému nedostatku jídla a uniforem nebylo v rámci působnosti pana Fialy zjednat nápravu. Souhlasil s řešením ponechat deset až patnáct procent nemocných nebo těch nejslabších v lágru a firmě účtovat za práci jako dříve za plný počet. Peníze za práci otroků bylo to hlavní, co zajímalo vrchní vedení koncentráku. Dva baráky byly určeny pro nemocné a umírající a zakrátko byly napěchovány s počtem kolem devět set. Dohledem byl vojenský saniťák Walhrab, Rakušan, který byl do komplotu také zasvěcen. Esesáci do Revieru nevkročili z obavy se nakazit nějakou nemocí a ze strachu si odtamtud odnést vši.

XXI.

Červencové ráno slibovalo krásný letní den. Šiky vězňů na Appellplatze se formovaly v pět hodin ráno k nástupu do práce, vyrábět tanky pro Wehrmacht. Budou dřít a snažit se zůstat naživu, aby mohli překonat příští den a další. Sluneční paprsky s oslnivým leskem se odrážely na klidné hladině řeky Traun za lágrem z níž vystupovaly páry a plížily se kolem Herman Göring Werke. Vysoko, na modré obloze se objevil bzučící výzvědný letoun a z různých míst zazněla salva Flaku mířící na nepřítele, ale bezvýsledně. Tisíce párů očí otroků se upřely do výše a srdce pod kostlivcovitými žebry se rozbušily radostí a novou nadějí. Pak opět práce v továrních halách. Mašiny hlasitě hučely, ruce namáhavě zvedaly součásti tanků zatímco esesáci před vchody obcházeli, blůzy rozepnuté a proklínali horko a vězně současně.

Neomylná černá ručička na velkých hodinách v průčelí haly se blížila k dvanácté. V tom ampliony se rozeřvaly: „Achtung! Achtung! Feindliche Kampfverbändee richtung Oberdonau“, formace nepřátelských letadel směrem na Linz. Práce ustala a čekalo se na další oznámení, avšak z tlampačů vycházel jen hukot. Esesáci rychle zapínali blůzy, utahovaly opasky, spěchali k betonovým bunkrům v blízkosti hal, kde do úzkých otvorů umístili hlavně samopalů pro případ, kdyby se vězňové chtěli rozprchnout. Stroje se zastavily, formani a civilisté utíkali z hal se ukrýt do Hochbunkru, velikého masivního protileteckého úkrytu. Vězni v halách stáli bez hnutí, paralyzované lidské stádo obávající se zničení. Současně ze všech stran, z míst blízkých i vzdálených, chorus sirén oznamoval blížící se nebezpečí. Tisíce ustrašených otroků běželo jedním směrem k branám hal, k jejich jedinému bezpečí - do lágru.

„Halt!“ esesáci zamířili samopaly. „Zurück Schweinvolk!“ hlavně samopalů zíraly hrozivě z bunkrů jako oči satanů. Vyplašená zvěř Schweinvolku se rozprchla do rohů hal, nebo zalezla pod polohotové tanky. Baterie protileteckých děl umístěných v blízkosti továrny a mezi stromy na břehu řeky Traun byla narychlo zesílena mužstvem. Horké poledne viselo nad krajem se zvláštním do sebe ponořujícím tichem. Pak z dáli slabý bzukot jako blížící se obrovité hejno kobylek, hukot nabýval intenzity k zlověstnému rachocení velikých motorů. Formace bombardérů zářily jako oceloví ptáci, ukrajovaly svými vrtulemi vzduch a ztemněly slunce. Dlouhé hlavně baterií zamířily na vetřelce a spustily palbu – ohlušující štěkání štěňat na plnou oblohu orlů. Pak bomby, hromobití a výbuchy. Továrna Herman Göring se chvěla a stěny se řítily, hladina řeky se rozvlnila. Zdálo se že Horní Rakousko je vyrváno ze základů naší planety. Lidské plíce se bortily následkem vzduchoprázdna v blízkosti padajících bomb, těla vrhána do výše, pak zahrabána v sutinách. A nová vlna stovek bombardérů, znovu a znovu sykot padajících bomb, výbuchy, prach, kouř. Apokalypsa.

Celou hodinu nebo i déle pokračovalo bombardování, pak klid a ticho. Odněkud z dáli dlouhým nářkem siréna oznamovala odlet nepřítele. Část protileteckých baterií byla zničena, podařilo se jim však sestřelit čtyři letouny. Z bunkrů a z úkrytů pod troskami vylézali lidé a tyto chvějící se tvorové, mezi kterými se těžko poznalo, kdo je Häftlingem a kdo esesákem, ale při prvním pocitu bezpečí esesáci nabyli jejich pocitu nadlidí. „Všichni Häftlingové nastoupit. Los! Los!“ a nastalo počítání vězňů. Ti, kteří vyvázli bez zranění byli hnáni hledat svoje druhy v sutinách. Celkový počet, ať živí nebo mrtví, musel souhlasit. Clonami kouře a prachu se rýsovaly škody způsobené bombardováním. Území továrny se podobalo kráterům měsíční krajiny, zborcené stěny, střechy některých hal, zbořené pece, rozbité stroje, poškozené tanky, hromady roztříštěného materiálu a mezi tím lidská torza, nohy, hlavy. Nahraditelné lidské trosky mezi drahocennou ocelí a jiným vzácným materiálem potřebným k výrobě zbraní pro Wehrmacht. Beztvará hrobka s lidskými a kovovými odpadky z něhož vycházel nářek raněných.

Zdraví vězňové museli mrtvé a zraněné spoluvězně i části těl odnést do lágru, Appellplatz byl pokryt obětmi. Vězeňští doktoři se snažili zachránit pokud možno nejvíce raněných, ale nebylo lékařských instrumentů ani medicíny, jen jódová tinktura a papírové obvazy. Zkoušelo se amputovat roztříštěné údy pilou na maso z kuchyně a bez narkózy, většinou bez úspěchu. Mrtví i části těl byli vhozeni do kráteru od bomby, posypáni vápnem a zahrabáni. Dopadení Američané, kterým se podařilo zachránit padákem z odstřeleného letadla, byli ihned posláni do Mauthausenu k popravě.

Druhý den vězňové posíleni novým transportem z hlavního lágru pochodovali do trosek továrny s úkolem zachránit co se dá.

„Achtung! Achtung!“ Sice v menším počtu, ale bombardéry s nákladem bomb přilétaly častěji, Američané z Itálie za dne a Angličané v noci. Země se chvěla, někdy i v noci, výbuchem časovaných bomb a kouř z hořících trosek se táhnul krajem. Do lágru spadla pouze jediná bomba na okraj baráku číslo čtrnáct a šest vězňů přišlo o život. Zřejmě o vězeňském táboře spojenečtí stratégové věděli, neboť většina protileteckých baterií umístěných blízko lágru byla rozmetána. Z vězňů bylo vytvořeny skupiny po pěti na tak zvané Bombenkommando, které pod vedením civilního pyrotechnika mělo za úkol odjišťovat časované bomby na továrním území. Tato nebezpečná práce si vyžádala dalších obětí. V některých částech továrny se stále pracovalo, ale jen v omezeném měřítku.

Vodní potrubí vedoucí do lágru bylo totálně zničeno a vězňům přibyly další nové strasti. Žízeň a vši. Špinavá, zavšivená těla nebylo dovoleno umýt ve vodním náhonu za dráty lágru a navíc, žhavé srpnové slunce vyprahlo žíznivá hrdla k zoufání, jen do kuchyně byla přivážena voda, Häftlingové na nacistickém smetišti vrávorali pod nesnesitelným horkem, nenáviděli služebnictví výroby zbraní pro své nepřátele, hrozili se padajících bomb Spojenců, kteří reprezentovali jedinou naději vítězství nad tyrany a nevědomky obětovali nesčíslné množství nevinných na oltář jejich ofenzívy.

XXII.

Kradení na pracovištích se stalo ventilem nenávisti k Němcům. Kradlo se při každé příležitosti, při vyklizování úředních místností a hlavně ve vagónech se zbožím z východu se vězňům naskýtaly mnohé příležitosti. Ustupující německá armáda a civilní administrativní personál z východních oblastí posílaly naplněné vagóny zabaveného nebo ukradeného nábytku, obrazy, starožitnosti, látky, kožichy a jiné cenné věci do bezpečí v Německu. Při bombardování nádraží v Linci mnoho vagónů bylo zničeno a zboží rozseto po celém areálu kolem. Pod špinavými blůzami, v kalhotách a v prázdných kotlích od polévky přinášela odklizovací komanda do lágru cennosti ze světa za dráty. Ve večerním šeru, po Appellu, vězňové se scházeli mezi barákem dvanáct a třináct, kam nebylo vidět ze strážní budky, a tam si vyměňovali vpašované věci. Kožený opasek za foukací harmoniku, starožitné hodiny za košili, misku polévky za svetr, knihu za cigarety a podobně – velkolepý orientální bazar.

Německý politický vězeň Roeder mi obstaral velmi cenný předmět, ukradl v některé kanceláři telefonní sluchátko a části rádia. Existence těchto věcí zůstávala tajemstvím mým a českého spoluvězně Procházky, bývalého opraváře rozhlasové stanice v Praze. Jeho zručností se mu podařilo sestavit trochu fungující přijímač a zvuk byl převeden do telefonního sluchátka. Občas bylo možno zachytit krátké vysílání tajné vysílačky někde v Rakousku. Rádio jsem ukryl pod vězeňskými cáry uniforem v umývárně, která rozbitím vodovodu už nesloužila svému účelu. Když večer esesáci opustili lágr, sám v umývárně jsem se snažil manipulováním páčky zachytit vysílání tajné stanice. Slyšet zprávy z venku bylo neodolatelné, i když jsem si uvědomoval, že prozrazení by znamenalo smrt.

Poslední letní dny se roztály v potu vězňů, nastal měsíc září, říjen a v mysli mauthausenských otroků bylo jen jediné toužebné přání, aby válka skončila než nastanou mrazy. Jídla bylo stále méně, špinavé, zavšivené vězeňské pruhované hadry se rozpadávaly a těžce nemocných narůstalo. V tichu bývalé umývárny jsem se snažil a přál zachytit slova ...válka je u konce..., ale byly to jen halucinace, ale přece, rádio šeptalo: „Němci ustupují na všech frontách.“ Skřípot otevírajících se dveří mne vyděsil a v nich se objevil Scharführer Fink. Než se jeho oči v polotmě mohly zaměřit na mě, upustil jsem sluchátko na zem a malý přijímač rychle nohou zakryl starými hadry. Díval se zblízka na mne a já blábolal, zda tu některý vězeň neukryl nějaké kradené věci, on začal hůlkou nadzdvihovat hadry, naštěstí z opačné strany. Ještě téže noci jsem rádio odnesl pod blůzou do Schreibstuby, kde s pomocí Jankovského jsme v podlaze pod pracovním stolem vytrhli prkno a pod ním aparát ukryli. Také ku dveřím kanceláře Rapportführera, sousedícím se Schreibstubou, mi udělal Procházka klíč. V této kanceláři byly uskladněny velké dřevěné bedny s cigaretami, které každou sobotu byly rozdělovány stráži komand. Cigarety, machorky jsme občas kradli. Zatímco Jankovski nebo Čech Sova hlídal přede dveřmi baráku, vyndával jsem z načaté bedny kartony, musela se ukrást celá spodní vrstva pro případ, že by si Rapportführer pamatoval sestavení kartonů z vrstvy nejvyšší.

Poslední říjnový týden nastaly studené deště. Rozvodněná řeka Traun vyšplhala ze břehů do tábora, obklíčila baráky které byly na kůlech a zaplavila Appellplatz. Baráky sice spojoval dřevěný chodník, ale sčítání vězňů a nástup pracovních čet se konal na Appellplatzu. Dřeváky v rukou aby lepenka vodu nenasákla, ve vodě sahající až po kolena, třesoucí se vězňové zimou museli tento úděl nejméně půl hodiny dvakrát denně snášet. Započaly útěky jednotlivců z pracovních komand. Smečka esesáků byla vyslána na hon, většina utečenců byla chycena, zmlácena a poslána do Mauthausenu na smrt. Pro výstrahu osazenstva lágru v Linci nechal pan Lagerführer vystavět šibenici a některé utečence nechal pověsit, a tomuto ceremoniálu museli přihlížet všichni, do řady nastoupení vězni. Těla pak visela na šibenici dva až tři dny. Při jednostranné stravě, polévce z tuřínů, průjem byla běžná věc. Když rozespalý vězeň musel přes úzké, položené prkno do latríny, stal se zajatcem obludného snu. Větrná podzimní noc, nalevo i napravo kalná voda, bledé světlo reflektorů ze strážních budek poletovalo nad baráky, nad jezerem ozařuje ztuhlá těla na šibenici, kterými vítr pohupuje. Po kalné vodě plují mrtvoly těch, kteří v posledních dvou dnech zemřeli v revíru. Byli uskladněni u paty stožáru vysokého napětí, voda si je našla a veze je na noční procházku lágrem.

Konečně, voda řeku Traun se vrátila do svého koryta, sníh pokryl Horní Rakousko a siluety rozbitých továrních hal se rýsovaly proti hvězdné obloze.

„Tichá noc, svatá noc...“ 24. prosinec 1944. Vánoce v době války mi připadaly neslučitelné s tím, co představovaly. Lidé houfně umírali na frontách, ve věznicích a koncentračních táborech. Vánoce ani tiché nebo svaté, ani pokoj na zemi. Pokojné však byly v Linci, kde pan Lagerführer dovolil vězňům ukončit odklizovací práce v továrně už ve čtyři hodiny odpoledne. Nebylo bombardování, vytí sirén, jen sváteční vyzvánění v dáli na kostelích v Linci. Vedle šibenice byl postaven osvětlený smrk a každý vězeň obdržel jeden citron z rozmetaného nákladního vozu z nádraží u města. Do každého baráku byla přidělena porce uhlí ze skladiště u kuchyně. Poté, co Häftlingové si umyli ruce a tváře ve sněhu a vybrali část vší z mundůrů, obklopili kamna a ve vzpomínkách se vraceli k domovu, ku svým blízkým, začali vyprávět o Vánocích prožitých v minulosti, a co budou dělat až nastane žádoucí osvobození. Alespoň na chvíli snili být zase lidmi a další utrpení zítřků bylo zapomenuto. Také Kaseberg byl naměkko a rozpovídal se o jeho velkých eskapádách, jeho šťastných létech na svobodě, kterých však nebylo mnoho. Podelším odmlčení se ke mně otočil a skoro šeptem pravil: „Tohle jsou už moje poslední Vánoce, něco mi říká že se z toho nedostanu a nikdo mě postrádat nebude. Vzpomeň si někdy na mě a vyprávěj přátelům o Kasebergovi, že byl vlastně z gruntu dobrý člověk...“ a odvrátil hlavu. Odmítl jsem jeho tušení žertem.

Když zhasla světla a Häftlingové se namačkali na svoje palandy, vrátil jsem se do Schreibstuby, obloha byla poseta hvězdami jakoby na dobré znamení. Byl jsem sám v Schreibstubě kterou okny osvětlovalo světlo visící nad ostnatým drátem. V strážních věžích kolem lágru zahaleni v pláštích se krčili za kulomety hlídači, ostatní esesácká posádka slavila Štědrý večer v Versorgungshausu. Odtáhl jsem prkno z podlahy pod stolem a z úkrytu vytáhl rádio. Skrčený na podlaze jsem jednou rukou přidržoval k uchu telefonní sluchátko a druhou manipuloval krystal. Dlouho nic a najednou zvuk: „Schwarz-rot-weiss, der freie Sender.“ Hlas oznamoval ústup německých armád na východě i západě a postup spojeneckých vojsk k německým hranicím. Hitler nařídil novou ofenzívu na západě pod velením generála von Rundstedta. Tak to je ono, pomyslel jsem si. Ve slepé důvěře ve vítězství se Hitler ještě nevzdává, má disciplinovanou armádu, velitele fanatiky a povedou boj na vlastní půdě. Tato zpráva mne nepotěšila, utrpení vězněných se bude prodlužovat. Je tak snadné být optimistou, když člověk nemá nic jiného, lze jen doufat že nová ofenzíva bude odražena a bude konec té dlouhé, dlouhé noci a zářící hvězda těchto Vánoc bude zvěstovat návrat světla na naší zemi.

XXIII.

Následujícího dne a každého večera já a můj Hilfsarbeiter, pomocník Eugene Zaleski, student ze Lvova, jsme předstírali po zhasnutí světel v barácích pracovat na účetnictví v kanceláři. Po kontrole lágru esesáky jsem lezl pod stůl vyladit rádio, zatímco Zaleski se oknem díval k bráně abychom nebyli překvapeni, což by znamenalo smrt, ale zvědavost byla příliš veliká. V sluchátku praskalo a v tom napětí jsem měl pocity, že i tento zvuk musí být slyšet až ke strážnému u brány. Nic, žádné vysílání. Vrátil jsem aparát do úkrytu a rozhodli jsme se zkusit to ještě jednou, později. Mráz praskal v dřevěných stěnách a trámech jako ledové strašidlo a neviditelný umělec leptal fantastické listí na oknech. Znovu jsem vlezl pod stůl a hledal vysílací stanici, pak krátce hudba a nato hlas. Napjat s tlumeným dechem jsem naslouchal a obával se, že to co slyším nemůže být ani pravda. Rundstedtova ofenzíva byla odražena. Po ukrytí rádia jsme oba pospíchali do baráku, kde jsme spali, pošeptali probuzenému spoluvězni tito radostnou zprávu, a za hodinu nebo dvě celé osazenstvo lágru Linz bylo informováno. Všude zvučely hlasy, debatovalo se, únava a hlad teď nic neznamenal. Klacků a bejkovců se už nebojíme, vaše nadávky už nám nevadí, budeme vám vzdorovat a bojovat o každou hodinu, jste v koncích.

Ráno. Esesáci se vpotáceli do lágru, pobledlí, otráveni špatnou zprávou, jejich naděje, poslední naděje, tolik prohlašovaná slibná ofenzíva se nevydařila. Jejich brutalita nabyla povrchové masky. „Los! Los! Schweinvolk!“ krutá maškaráda tančící na porážce. Vodnaté oči prozrazovaly moře úzkostí, klení znělo nejistě a Häftlingové se jen usmívali. Tváře otroků jako galerie tisíce zrcadel odráželi cynické výrazy, sardonické úsměvy a oči plné nenávisti. Skřípající hrdla vyrážela povely, ale vězni je neslyšeli. Rány klacků a gumových hadic se nesly na Untermenschen ze všech stran, ale oni bolest necítili. Otrokáři strnuli překvapením. Ví snad o tom ten Schweinvolk? Jak je to možné, do lágru mimo hlídky nikdo nevkročil? Snad ne rádio mezi vězni?

Nakonec komanda vypochodovala do práce jako obyčejně, ale Lagerführer Schöpperle svolal všechny své podřízené k poradě o náhlém provokačním chování Häftlingů. Bylo rozhodnuto důkladně prohledat celý lágr. S tím jsem ovšem nepočítal. Pod vedením důstojníků se do tábora nahrnuly desítky strážných v rukavicích. Každá postel, každý slamník, trámy v barákách, pod dřevěným chodníkem, ba i latrína a lůžka pod nemocnými v Revieru byla prohledána, všechno bezvýsledně, žádné rádio nalezeno nebylo. A Schreistuba zůstala ušetřena, čímž se mi nemálo ulevilo. Dychtil jsem sice po dalších zprávách, ale pro jistotu zůstalo rádio pod prknem několik dní ukryto.

Březen 1945. Bylo po deváté večer, když osazenstvo tábora spalo a sám v Schreibstubě jsem připravoval hlášení pro hlavní lágr, když dva Scharführeři vstoupili do místnosti po návratu z kontroly baráků. Jejich návštěva mě poněkud překvapila, má první myšlenka byla, zda nebyli posláni mě překvapit při poslouchání rádia. Jeden z nich byl Blockführer Fink, asi tak třicetiletý a s ním mladý, hubený kluk kolem osmnácti let, patrně nově přidělený z Hitlerjugend. Fink chodil chvíli po místnosti a mnul si ruce, jako by si je chtěl zahřát, pak mi nabídl cigaretu a usedl proti mně na židli.

„Chceme s tebou mluvit Schreibře v přátelství. Jsi starý mazák, znáš jak to tu chodí a jistě víš co si Häftlingové o mně myslí. Sám víš, že jsem byl vždycky dobrý k Häftlingům a ani na komandu jsem se žádného nedotknul, nanejvýš řval, ale to jsem musel, a tím méně tady Rolf, který je můj krajan. Jsme jen vojáci a ti musí své nadřízené poslouchat.“ Neodpovídal jsem a přemýšlel, co ode mne asi chce. Můj pohled se upřel na insignie na jeho blůze, miniaturní hnáty a lebka, symbol smrti.

„Goebbels říká, že nakonec přece jen zvítězíme,“ dokouřil cigaretu odhodil na zem a zašlápl „ale my už máme pochybnosti, abych ti pravdu řekl, my už ani Goebbelsovi, ani jiným pohlavárům nevěříme.“ Jeho oči prozrazovaly zmatek a strach. Rozuměl jsem, to nebyla rutinní kontrola. Jejich slepá důvěra a víra ve Führera byla otřesena a poněvadž Blockführer mě znal už dva roky, přišel vyjednávat.

„Co vlastně ode mě chcete?“ ptal jsem se otevřeně. Fink chvíli přemýšlel a váhavě odpověděl: „Pověz nám, co myslíš, co by s námi Häftlingové udělali, kdyby došlo k jejich osvobození?“

To byl začátek. Vyslechl jsem, ale nic nemohl slibovat, jen rozptylovat jejich obavy. A brzo nato začali chodit, nebyl týden, aby nás ve Schreibstubě nenavštívil k přátelské rozmluvě některý z řadových strážců a nakonec se dostavil i mauthausenský vrah Herbert Winkler k debatě, jeho zpupnost ho však neopouštěla. Ruský major Jankovski se tajně scházel občas s jedním SS důstojníkem v strážní budce u vrat. Oberscharführer Schenk si pro mě přišel do lágru a odvedl do skladiště potravin v Versorgunshausu. Schenka jsem znal už v Mauthausenu jako bestiálního Kommandoführera, pak jako šéfa jak vězeňské, tak SS kuchyně v Redl-Zipfu. Byl jsem jím mnohokráte fackován a přetáhnut holí a být s ním sám neznamenalo nic dobrého. Usedl na jeden pytel mouky a naznačil, abych se posadil proti němu. Šel hned k věci a bez předstírání přátelského tónu prezentoval jeho propozici s otevřeností byznysmena.

„Musíš být pěkně vychcanej chlápek, když si v lágru tak dlouho vydržel. Mohu něco udělat pro tebe a ty zařídíš něco pro mě. Německá armáda je v prdeli s dechem, ačkoliv než se všechno zhroutí, může to ještě nějaký čas trvat.“ Vstal, odešel do vedlejší místnosti a přinesl poloplnou láhev koňaku, nabídnul, abych se napil a sám si pak také nahnul. „Jakou by to mělo pro tebe hodnotu, kdybych ti dával informace přicházející shora, co se zamýšlí s Häftlingama, a hlavně, kdybych ti garantoval tvojí osobní bezpečnost ať se stane cokoliv?“

V hlavě mi vířilo, ano potřebovali bychom vědět, zdali nás propustí, nebo pošlou na transport někam dále dovnitř Německa. Pak je tu možnost likvidace těch, kteří hodně vědí o ukrutnostech v lágru, i pražské Gestapo si na mě může ještě vzpomenout a zjišťovat, zda jsem skutečně „pomalu chcípnul“ na mauthausenských schodech.
„Co to ode mě žádáte?“
„Je to zcela jednoduché. Přiblíží-li se Američané nebo Rusové, tajně se spolu vytratíme a ty mně vezmeš sebou ve vězeňské uniformě do Böhmen, kde mě nikdo nezná a je tam spoustu sudetských Němců, nebudu nápadný a až se všechno uklidní, vrátím se domů. Tady mi napiš svoji adresu, kde po návratu domů budeš, aby moje žena věděla kde jsem.“ Nebylo východiska, měl mě v hrsti. Odmítnout by znamenalo podepsat si ortel smrti, když o jeho úmyslech vím.
„Udělám, co bude v mé moci, když budete dodržovat úmluvu.“ Potřásli jsme si rukama, dal mi bochník chleba a odvedl do lágru.

XXIV.

Karl Kaseberg začal příliš riskovat. Celá událost mi byla popsána několika spoluvězni. Kaseberg mne požádal o přidělení na odklizovací komando na nádraží v Linci. Jako Blockältester baráku číslo čtyři na práci chodit nemusel, ale na nádraží bylo možno krást a to starého kriminálníka přitahovalo. Vagóny napěchované z východu byly často bombardovány a obsah rozmetán po kolejích, také jedna cisterna byla zasažena. Alkohol, rozneslo se mezi pracujícími vězni, kteří se k cisterně vrhli a dlaněmi nabírali líh. Zkušený Kaseberg tekutinu ochutnal, vyprskl a zařval: „Vy idioti, to je dřevitý alkohol, po něm pochcípáte!“ a odehnal vězně, vhodil na rozlitou tekutinu hořící zápalku a v okamžiku bylo všechno v plamenech. Stráže všechno viděly a hned informovaly o příhodě Legerführera a ten ho nechal spoutaného prozatím zavřít do kůlny sloužící jako dočasné vězení. Při prohlídce jeho postele pod slamníkem našli ukradené košile a dva štočky látky. Kaseberg však neztratil jeho vynalézavost a obratnost kriminálníka a dokázal, co se zdálo být tak nemožné, vyprostil se z pout, vyrazil prkno kůlny a utekl... Byl však zajatcem lágru z něhož se dostat nebylo možné. A tak tohoto dubnového večera 1945 všichni vězňové museli stát ve formacích na Appellplatzu, zatímco SS posádka začala hon po Kasebergovi, prohledávala každý barák, pod nimi a každý kout. Když jeden ze smečky vstoupil do umývárny byl tupým předmětem uhozen do hlavy. Jeho výkřik přivolal další a ze všech stran obsadili umývárnu a vyzývali Kaseberga aby se vzdal. S pružností mladého lva Kaseberg vyrazil z pasti, ale salva olova pronikla do jeho těla. Nejbrutálnější policie světa skončila kariéru nekorunovaného krále hamburského podsvětí. Těžce se mi smiřovalo se skutečností, že Kaseberg je mrtev, bylo v něm tolik života, zdál se být nesmrtelným a teď ten velký, silný, hezký, chytrý, krutý i citlivý Kase ležel mrtev na hromadě s jinými za Revierem. Nevím, nevím zda bych býval bez jeho ochrany mohl tak dlouho čelit německým kriminálníkům, kteří se nesmířili uznat politického Ausländera v Schreibstubě. Narychlo utrženou hrst trávy místo květinového daru... sbohem Kase. Zamrazilo mne při vzpomínce na jeho předtuchu o Štědrém večeru. Vězňové kteří na nádraží pili dřevěný líh oslepli a umírali.

Později večer tajná vysílačka někde na území Rakouska už vysílala zprávy častěji. Telefonní sluchátko šeptalo potěšitelné zprávy do mého ucha – Američané na území Německa, Rusové v Maďarsku, tisíciletý Reich bojuje v poslední agónii.

Z Mauthausenu přišel rozkaz všechny německé vězně, kriminálníky, i dobrovolníky jiných národností začlenit do služeb na obranu země. Mimo kriminálníků se přihlásilo kolem šedesáti Poláků. Byli oblečeni do hnědých uniforem jaké používala Rommelova armáda v Africe. Jejich první úkol byl hlídat nádraží v Linci a skladiště v blízkosti továrny. Víc jak polovina Poláků však v prvních dnech dezertovala, rovněž pět nebo šest kriminálníků a Lagerführer zuřil. Mne přepadaly obavy, zda některý z ozbrojených bývalých německých kápů nevyužije svoji novou pozici mě konečně zlikvidovat, o což se dlouho snažili a na noc jsem se opět tak, jako v Redl-Zipfu ukryl mezi spoluvězně v některém baráku jimi přecpaném.

Příjezd amerických tanků do Mauthausenu.
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha 1959.

XXV.

Oberscharführer Schenk pro mne poslal, abych se dostavil do vězeňské kuchyně, kde mne pak odvedl do malého sousedícího skladiště. Posadil se na prázdnou bednu a naznačil, abych se posadil naproti němu. Zdál se být nervózní, kouřil jednu cigaretu za druhou, dlouho přemýšlel, váhal, pak vstal, otevřel dveře do kuchyně jestli je vzduch čistý a konečně pronesl: „Nejsi vůbec zvědav, proč jsem pro tebe poslal? Vy Häftlingové začínáte být příliš drzí, když víte, že prohráváme. My dva jsme se ale domluvili na plánu, víš o mně už hodně a zradíš-li mne, zabiju tě, to si pamatuj. Jsme teď závislí jeden na druhém a z toho není východiska.“ Přikývl jsem.
„Tak dobře, od Ziereise přišel rozkaz vydaný šéfem všech koncentračních táborů a také Gauleiterem Eigrubrem, Gauleiterem Horního Rakouska. Nařizují, abychom v případě přiblížení se nepřítele k hranicím Rakouska všechny vězně koncentračního tábora jakýmkoli způsobem zlikvidovali. Jako důvod se uvádí nebezpečí plundrování a msty na civilním obyvatelstvu od osvobozených Häftlingů. Co vy na to?“ byl jsem touto zprávou ohromen, neschopen slova.
„Tebe se to netýká, my dva se včas vypaříme do Böhmen.“
„Mohl by jste mi říci jakým způsobem se to má stát tady.“
„To ještě nevím, způsob vykonání rozkazu závisí na Lagerführerovi Schöpperlem.“
„A vy si opravdu myslíte, že by Schöpperle rozkaz splnil?“
„Jako SS důstojník uposlechne rozkazu vyšších do posledního dechu, i na šibenici bude volat Heil Hitler. Zaslechl, že v úvahu připadají Hochbunkry na území fabriky, protiletecké kryty používané za náletů civilními zaměstnanci továrny. No a stačí tam nahnat Häftlingy uzavřít vchody a ucpat ventilace, zcela jednoduché.“

Mráz mi pobíhal po těle při představě nechat udusit tisíce lidí v protileteckých krytech, když osvobození koncentráku je tak blízké, a to jen z obavy, aby Hitlerovo milované město bylo ušetřeno loupení vyhladovělých vězňů. Schenk vstal, odhodil cigaretu. „Zachráním život tvůj a ty na oplátku život můj a nikomu ani slovo.“

Lagerführer Schöpperle se potácel opilý každý den. Bílé rukavičky zmizely, jeho vždy čistá, vyžehlená uniforma poskvrněná od vína a jídla, boty zablácené a i čapka se mu kymácela na hlavě. Zakázal dodávání potravin do dvou baráků Revieru nemocným, byl to důkaz o pravdivosti Schenkovo zprávy. Nemocní a umírající by nebyli schopni pochodovat do krytů, tudíž měli zemřít hladem. Zásluhou Rapportführera Sturma i Schenka, několik kotlů supy-polévky se přece jen do Revieru každý den vpašovalo. Počet mrtvol však na hromadě za Revierem vzrůstal.

Celý den i dlouho do noci jsem zvažoval alternativy jak zabránit masakru, rozhodne-li se k tomu alkoholem zmlžený mozek Lagerführera. Jevila se mi jediná možnost: vzbouřit se, ale to by si vyžádalo mnoho obětí na životech. Schenk mi starosti nedělal. Přistoupil jsem na jeho plán se mnou jíti do Čech, neboť jsem jinou možnost neměl, odmítnutí by znamenal můj konec a kdyby došlo k situaci, že bych byl přinucen odejít s ním z lágru, našla by se příležitost po kapitulaci Německa ho předat spravedlnosti a v nejhorším případě bych neváhal mnohonásobného vraha bez výčitek svědomí i zabít, než on by dostal mne. Mazaný Schenk jistě kalkuloval, že až zdomácní mezi sudetskými Němci, bude se snažit mne, jako hlavního svědka jeho zločinů, zlikvidovat.

Svolal jsem do baráku číslo 7 všech šestnáct Blockschreiberů, kterým jsem plně důvěřoval, a svěřil se jim o hrozícím nebezpečí likvidace vězňů. Zpráva je zděsila, ale bylo nutno na tuto eventualitu býti připraven. Shodli jsme se, že jediná možnost záchrany bude vzbouřit se mimo lágr, vrhnout se na ozbrojený doprovod a snažit se zmocnit jejich zbraní. Většina esesáků byla v posledních týdnech nahrazena Volkssturmem. Šedesátníci z okolních vesnic v poslední chvíli nasazení jako strážci by jistě odpor nekladli, ale podle našeho odhadu tu bylo ještě kolem dvou set zarytých, krutých esesáků, kteří budou poslušní až do poslední chvíle rozkazům shora. Od dvou Blockführerů jsem získal dvě pistole a deset nábojů za slib, že jim nebude po osvobození ublíženo, které byly ukryty pod podlahou u rádia. Dojde-li k pochodu z lágru, jednu pistoli bude mít Karl Schachtner, Rakušák a druhou já, jeden se v koloně zařadí v předních řadách a druhý v zadních. Důležité bylo prozatím všechno uchovat v tajnosti před ostatními vězni, neboť jejich reakce mohla být různá, hlad a vyčerpání mnohé zbavily normálního myšlení. Vždyť jen před dvěma týdny řval jeden Polák z nastoupené řady na Lagerführera, že mu chce něco důležitého říci, a když před něho předstoupil, oznámil mu, že několik Häftlingů pod barákem kopají tunel pod hráz vodního náhonu, kudy by mohli uprchnout, a čtyři z nich hned označil. Byli okamžitě posláni do Mauthausenu na popravu. Polák očekával za vděk propuštění, ale byl odměněn jen extra miskou polévky a kusem chleba. Za dva dny poté byl nalezen utopený ve výkalech žumpy.

Koncem dubna jsme se dozvěděli, že zástupce komandanta Ziereise spáchal sebevraždu, škoda, Schutzhaftlagerführer Georg Bachmayer si za svoje činy zasluhoval „langsam frecken“ pomalu chcípnout, jak to určoval tisíce vězňům. Krátce na to se dopoledne přiřítil do Schreibstuby Lagerführer v doprovodu Rapportführera a řval: „Kde je ten ruský Schweinhund? Tak pěkně odpověz, dobře víš, kam zmizel, už dávno jsem měl podezření, že něco chystáte!“ Řval, až se okna třásla a židlí tloukl o zem, obličej rudý vztekem.

„Utekl, aby se dostal k ruským jednotkám a přivedl je sem a ty jsi o tom věděl...“ Stál jsem před ním v pozoru a ujišťoval, že o úmyslu majora Jankovského utéci z lágru jsem nevěděl, což byla pravda. Věděl jsem jen, že něco plánoval s jedním strážcem od Wehrmachtu který, jak jsem se později dozvěděl, zmizel s ním.

Lagerführer se otočil k Rapportführerovi a nařídil, aby mi byl okamžitě dán nový vězeňský mundůr, aby šedé a modré pruhy byly zdaleka vidět, a vyholen široký pás vlasů od čela až k týlu, který jsem předtím jako Lagerschreiber mít nemusel. „A od této chvíle žádného Lagerschreibera nepotřebuji“, pronesl a odešel. Byl jsem rád, že to tak skončilo, v nové vězeňské uniformě a nově vyholeným pásem na hlavě jsem zalezl do baráku číslo sedm.

3. květen 1945. Slunce ještě nevyšlo, ale obloha byla občas ozářena výbuchy vzdálených explozí. Vězni tuto noc nespali, většina se napěchovala do oken a dveří a s vnitřním napětím očekávali, že snad za několik hodin nebo za den přijde konečně tolik toužené osvobození. Tanky spojenců rachotily přes Hitlerovu „evropskou pevnost“, Americké přes pole a města Bavorska, Ruské přes maďarské roviny k císařskému městu Vídni. Bomby, šrapnely a exploze – píseň moderního boje a Němci ustupovali.

V lágru už nebylo sčítání Häftlingů každého rána a večer, ani Kommando formieren k nástupu do práce, před vchodem do lágru už nestály stovky ozbrojených strážců, aby otroky hlídali na pracovištích. Pro osazenstvo tábora však také nebyl žádný příděl jídla. Když se pak vyděšené slunce vyhouplo nad oblohu zavánějící střelným prachem a kouřem, od hlídky u brány se roznesla zpráva, že Hitler při obraně Berlína zemřel hrdinskou smrtí, vězňové jásali. Shromažďovali se v hloučcích podle národností a debatovali o všem možném, také o nařízení je likvidovat, což už jim bylo všem známé a sotva někdo v jeho uskutečnění věřil. Po celý den žádný esesák do lágru nevkročil, jen stráže na věžích se stále krčili za kulomety.

V noci na čtvrtý květen se hřmot kanonády přiblížil a šrapnely hvízdaly nad lágrem směrem na protější břeh Dunaje. Časně ráno se rozezvučely lágrové ampliony napájené elektrickým proudem z dynama u vodní turbíny v Versorgunghausu a chraptivý hlas nařizoval nástup všech vězňů na Appellplatz. Rozkaz byl po chvíli opakován. Tak přece – ztuhnul jsem. Nemohl jsem uvěřit, že v posledních křečích umírající Třetí Říše se ještě najdou fanatici, kteří uposlechnou rozkaz nadřízených, aniž by si uvědomili následky, které by je čekaly za tento čin. Všichni vězni zalezli do baráků, tu a tam byla slyšet nadávka, ale ani jeden na Appellplatz nenastoupil. Asi po dvou hodinách se do lágru nahrnuli stráže, aby klacky přinutili vězně k nástupu, byli však zadrženi u dveří baráků mávajícími kusy prken urvaných z pryčen a nenávistnými pohledy signalizujícími vraždění. Stráže se stáhli na Appellplatz, kde se o něčem dohadovali, pak opustili území koncentráku. Radovali jsme se prvním vítězstvím nad otrokáři a doufali jsme, že esesáci konečně uznali konec své nadvlády a budou se snažit, buď v Linci nebo někde v okolí, hledat úkryt ze strachu nést následky za jejich zločiny spáchané v posledních létech. Kulomety ve věžích však stále mířily na území lágru a zvuk dělostřelecké palby se zdál vzdálenější a hlad k zoufání. Tu a tam přeletělo nízko nad lágrem letadlo, zakroužilo a opět se vzdálilo.

Hodiny ubíhaly. Pozdě odpoledne zarachotily ampliony a hlas oznamoval: „Pozor! Pozor! Očekáváme, že lágr bude nepřítelem odstřelován a pro vaší bezpečnost budete převedeni do Hochbunkrů, a proto ihned nastupte do formací!“ naše naděje se nesplnily, umírající esesácká obluda v poslední agónii ještě zvedá hlavu, aby naposledy zaútočila, už nemá co ztratit. Další povel z amplionů nařizoval: „Lagerschreiber do Schreibstuby!“ Tomu jsem se chtěl také vyhnout, byl jsem té funkce zbaven před několika dny. Na bloku sedm jsme složili jakýsi štáb z reprezentantů různých národností s nimiž jsem narychlo konferoval, zda mám uposlechnout výzvy se dostavit do Schreibstuby. Bylo dohodnuto, se mnou půjdou ještě dva, německy mluvící a pokusíme se Lagerführera přesvědčit o zodpovědnosti, kterou na sebe bere při naší likvidaci, když válka je téměř u konce. Slabá naděje, ale zkusit se to musí.

Před Schreibstubou na hromadě doutnaly kartotéky vězňů a uvnitř byla místnost zahalena kouřem cigaret. Na židli u stolu seděl schlíple opilý Lagerführer, hlavu svěšenou nad rozepnutou blůzou, o dveře vedlejší kanceláře se opíral Rapportführer Sturm a dva Sturmführeři stáli u oken. Když nás tři Schöpperle spatřil zamžikal očima a začal blábolit:
„Tak co, vy musulmani, jak si to představujete, ještě jsme tu pánu my a vy budete plnit naše rozkazy!“

Než jsem se mohl ujmout slova můj společník, Jugoslávec Cirkovič, lámanou němčinou vzrušeně vychrlil, že rozkaz, který došel z Mauthausenu je nám znám a odvést nás do krytu pod záminkou naší bezpečnosti je podraz. Schöpperle vyskočil, celé tělo se mu třáslo vztekem. Překvapilo mě jak se rychle zmátožil z jeho strnulosti, že jsem kus poodstoupil.
„Vy kreténi, kdo Vám řekl takovou lež? Kdo vám to řekl, mluvte a to hned nebo vás oddělám!“ a z pouzdra se snažil vytahovat pistoli, ale Sturm mu v tom zabránil. Schöpperle zkoprněl, s údivem zíral chvíli na Sturma a pak se zhroutil na židli. Stál jsem překvapen touto scénou a můj pohled signalizoval vděčnost Sturmovi.

„Pane Lagerführer...“ prolomil jsem ticho v místnosti, jako by se nic nestalo, „možná, že Häftlingové vás uposlechnou a budou pochodovat z lágru s podmínkou, že i vy a někteří důstojníci s námi do Hochbunkrů půjdete a zůstanete dokud bude hrozit nebezpečí.“
„Co? Co?“ Schöpperle se na židli vzpřímil, rukávem si otřel sliny kolem úst a chvíli se rozhlížel. „Dobře, dokáži vám, že Häftlingy chceme ochránit a do bunkru s nimi půjdu.“
„V Revieru je kolem tisíce nemocných i umírajících vězňů neschopných chůze, co s nimi?“
„Ti mohou chcípnout, kde jsou, ti už bezpečný kryt nepotřebují“, byla jeho odpověď.
Po návratu do baráku jsme výsledek našeho jednání nechali rozšířit lágrem. Reakce však byla jednomyslná, do bunkrů nikdo nepůjde, také já jsem Schöpperlemu nevěřil, že by po létech krutovlády nad Häftlingy, které považoval za méně než zvířata, najednou měl obavy o jejich bezpečnost.

Pozdě odpoledne ampliony znovu nařizovaly nástup na Appellplatz, nikdo však neuposlechnul. Hlad, hrozný hlad nás trápil, žvýkal se dehtový papír ze střech, aby se alespoň trochu uklidnil žaludek volající po spáse. Zesilující střelba za ranního šera pátého května dávala novou naději, že konečně, konečně přijde osvobození.

Lagerführer Schöpperle se svého úmyslu nás zlikvidovat nevzdal. Časně ráno jsme s hrůzou spatřili stráže s kulomety a plamenomety obléhat lágr ze všech stran a to jsme ovšem neočekávali. Byli jsme v pasti. Co teď? Z amplionů zazněl povel nastoupit do formací. Nebylo alternativy, nebylo nic jiného v této situaci, co by nám pomohlo než nastoupit a mimo lágr uskutečnit náš původní plán se vzbouřit. Vedoucím různých národností se podařilo přesvědčit spoluvězně, že nemáme jiného východiska než nastoupit, v ohraničeném prostoru tábora nemáme možnost se vyhnout masakru, zbývá jen se o to pokusit při pochodu venku. Důležité bylo zpomalit nástup i pochod v naději, že nás americký výzvědný letoun spatří.

Formace v pětistupech nastoupila k pochodu směrem k území rozbitých hal továrny Hermann Göring. Slunce bylo zakryto mraky, z nichž se snášel jemný jarní déšť. Zařadil jsem se do posledních řad, z úst k ústům šla zpráva, že Schöpperle a jeho štáb zůstal v jejich ubikacích. Lagerführer lhal, nepřekvapilo mě to, ale byl jsem zděšen, když u zadního vchodu Versorgunshausu se objevil Schenk a volal na stráž uzavírající formace, aby k němu pustili toho vězně v nové uniformě čemuž, jako vyšší šarži, bylo vyhověno. Mazaný Schenk se svého plánu nevzdal a myšlenky mi zmateně probíhaly hlavou jak teď z toho ven. Hned za dveřmi skladiště zásob mi přátelsky podal ruku jako bychom byli kámoši od mládí. Místnost byla naplněna vším možným harampádím, mimo jiné pytli s moukou, bramborami, klecemi plnými láhví a regály naplněné konzervami. Schenk si sedl na stoličku bez opěradla a naznačil abych usednul na pytel s moukou.

„Tak nastala chvíle našeho osvobození, oba jsme Häftlingové a tykej mi“, přinesl láhev šampaňského. „A než vyrazíme musíme si připít na kamarádství a neměj obavy, nic se ti nemůže už stát. Hitler je mrtev, Komandant Ziereis se z Mauthausenu vytratil a Schöpperle má nasráno v kalhotách a čeká na zázrak v jeho kanceláři.“ Otevřel láhev, napřed dal napít mně a pak si nahnul sám.

Šel k oknům směřujícím do nádvoří budov, zamkl přední dveře, ze dveří na straně lágru se rozhlédl zda je vzduch čistý pak z úkrytu za pytli vytáhl vězeňskou uniformu a zařehtal se: „Tak jsem to dotáhl až na Häftlinga, a nečum tak zděšeně, všechno dobře dopadne.“ Co teď? Jak z toho ven, od počátku jsem v uskutečnění Schenkova plánu nevěřil, souhlasit jsem musel, byl by mne zabil. Můj pohled padl na prázdnou láhev na zemi. Z jedné přihrádky vytáhl celý salám, bochník chleba, kus margarinu, zabalil to do sáčku a počal si svlékat esesáckou uniformu ve které celá léta vraždil.

Bylo nutno rychle jednat, dostat ze z této pasti. Vytahovat pistoli z kalhot by bylo zdlouhavé, a když v okamžiku si Schenk ohnutý na stoličce začal s námahou stahovat polovysoké boty, uchopil jsem láhev od šampaňského a plnou silou zezadu uhodil Schenka do hlavy. Okamžitě se složil k zemi a krev se rozlévala po hlavě. Uháněl jsem ku dveřím, kudy jsem přišel a ukryl se pod mostem nad náhonem vedoucím k lágru. Když jsem zjistil, že strážní věže kolem lágru byly bez posádky, sehnut jsem se začal plazit v bahnité půdě podél břehu vodního náhonu směrem k americké palbě. Čas neúprosně ubíhal, kolony vězňů už musely být na půli cestě k bunkrům a žádný zvuk, který by naznačoval vzpouru. Přede mnou se objevily čtyři siluety na kost vyzáblých vězňů oblečeni jen ve vězeňských modrých a zablácených podvlékačkách a bosí. Byli to nemocní z Revieru, neschopní k pochodu do bunkrů. Po odchodu transportu a stráží z lágru zmobilizovali poslední zbytky sil, a pokusili se hledat záchranu ve směru střelby podél vodního náhonu tak jako já. Postup v mokré půdě byl pomalý, na vrchol břehu jsme se neodvážili, jen občas některý z nás se vyšplhal na okraj, zda neuvidíme tanky, jejichž střelba se nám zdála velmi blízká. Konečně, za polem a poblíž hospodářských budov se valily tři tankové obludy, označené bílou hvězdou. Američané... Američané... popsat pocity této chvíle je nemožné, jen to slovo se pohnutím dusilo v hrdlech, nemocní moji společníci se dali do pláče.

Tanky mířily k železničnímu mostu nedaleko před námi, odkud bylo slyšet výbuchy panzerfaustů a střelba z pušek, tanky odpovídaly těžkou palbou do stráně za mostem a po krátkém boji vše ztichlo a bílé hadry zavěšené na konci pušek se jeden za druhým objevovaly nad keři, za balvany a za železnou konstrukcí mostu. Z tanku zazněly povely a ze všech stran, před i za mostem se pomalu vztyčovalo několik stovek chlapců ve věku šestnáct nebo sedmnáct let v uniformách Hitlerjugend. Ustrašeně ohazovali zbraně a přibližovali se k tankům se zdviženými pažemi nad hlavou.

Pochodující kolony vězňů k bunkrům už nedošly. Rachot a střelba tanků u železničního mostu v blízkosti lágru daly signál, že už toho otroctví bylo dost, nastal zmatek, s výkřiky se snažili vězňové vrhnout na ozbrojený doprovod, ale bez jediného výstřelu esesáci prchali do všech stran, jen členové Volkssturmu odhazovali zbraně, odpor nekladli.

Osvobození! Konečně spadly otrocké řetězy z rukou, nohou a z myslí. Někteří jásali nebo se hystericky smáli, jiní padali na kolena a vzlykali. Už ne v poslušné formaci, ale v hloučkách se všichni vraceli do lágru.

Když tank, za kterým jsme se s mými čtyřmi společníky plahočili, dorazil do lágru, byl uvítán jásotem tisíců hrdel. Následoval ho džíp, obsazený čtyřmi Američany, ozbrojenými samopaly. Zastavili na Appellplatzu poblíž Revieru a zřejmě se jim naskytla hrůzná podívaná, kterou nečekali. Z Revieru lezli po čtyřech nazí kostlivci k jejich vozu a zvedali kostnaté paže o pomoc. Překvapení Američané se vztyčili a jeden z nich zvolal: „My God, is this possible?!“
Pak vysílačkou podávali někam zprávu. Lagerführer Schöpperle a jeho kohorti, co včas neutekli, se jim vzdali nastoupeni v řadě podle hodností na nádvoří jejich ubikací ve Verosrgunshausu, včetně Schenka s ovázanou hlavou.

První Američané odejeli a vězni netrpělivě čekali a přemítali co bude dál. Hlad je zbavoval posledních sil, ze skladiště ve kterém jsem se rozloučil se Schenkem, byli přineseny pytle s moukou, kterou hltali po hrstích, na všechny se však nedostalo. Až v odpoledních hodinách přijelo několik uzavřených vozů označených červeným křížem a odvšivovací stanice. Doprovázející lékařský personál byl vyzbrojen maskami.

Návrat vězňů z koncentračního tábora (písmena "KLM" na autě značí "Konzentrationslager Mauthausen").
Foto: Mauthausen. K historii odboje vězňů v koncentračním táboře Mauthausen. Praha 1959.

Byl krásný jarní den, slunce hřálo, střelba utichla a příjemný vánek si pohrával s novou zelení na stromech kolem cest, po kterých se ubíralo pěšky šestnáct Čechů v pruhovaných vězeňských uniformách směrem k severu, domů. Většina vysvobozených vězňů čekala v lágru na repatriaci jejíž uskutečnění se zdálo být týdny vzdálené v chaotické poválečné době, kdy žádná veřejná doprava nebyla v provozu.

Za námi zůstaly vězeňské baráky, strážní věže s ostnatými dráty koncentračního tábora, všechno tak nevinně vyhlížející v slunečním jasu a přece, na tomto ohraničeném území tak jako jemu podobných, nikdo nikdy nebude schopen vylíčit všechna utrpení, hlad a umírání statisíců lidí přivezených ze všech koutů Evropy. Nikde nebyla cena lidského života tak bezvýznamná jako na této půdě, kde karabáče, pistole, šibenice a plynové komory byly symbolem nacistického zákona. Kdo v přítomné době je schopen si představit takové období trumfu zločinů a může dnes někdo vůbec pochopit, jak dalece může nenávist vésti, když je adaptována jako program celého národa? Kdo byl vinen? Budou lidé některého národa někdy zase následovat jako ovce zvonec hlasu demagoga a jeho iluze o výjimečné rasové nadřazenosti určené k nadvládě světa?

Václavík na fotografii
z poválečné legitimace

 Václav Václavík (5. 9. 1911–30. 9. 1998) se narodil v Hrádku u Manětína. V roce 1935 byl přijat k české policii. Nejprve sloužil v Písečnici, po odtržení československého pohraničí v Praze na Vinohradech. Pro výtečnou znalost němčiny, včetně sudetského dialektu, jej spolu s dalšími pražské Policejní ředitelství později přidělilo jako tlumočníka k řídící úřadovně Gestapa. Václavík pracoval na oddělení neblaze proslulého gestapáka Heinze Pannwitze: II G (zbraně, diverze, sabotáže), v kanceláři vrchního kriminálního tajemníka Paula Blumberga. Stal se svědkem mnohých událostí a krutého zacházení s vyslýchanými. Začal pronásledovaným pomáhat, varovat před zatčením a napovídat při výslechu. Vyhledal prostřednictvím JUDr. Hynka Stolze ml. cestu k odboji a začal předávat důležité informace o dění na gestapu.

Dvojí hra, riskantní „jízda na tygru“ se Václavíkovi dařila do té doby, než bylo odhaleno, že z Petschkova paláce vynášel motáky zatčených. Přepadové komando Václavíka 9. prosince 1942 zatklo. Metody svých bývalých představených a jejich zuřivost úměrně stoupající objasňováním jeho „zrady“ Václavík poznal na své kůži. Před německým stanným soudem však neskončil. Gestapáci Willi Leimer a Omar Wilck o něm prohlásili „Škoda kulky, ať chcípá pomalu!“ a souhlasili s Václavíkovým odesláním do Mauthausenu. Tam byl z Terezína odtransportován v dubnu 1943 s poznámkou R.U. (návrat nežádoucí). Ocitl se v prostředí vypočítaném na fyzickém i duševním zničení vězně. Vynášel balvany po pověstných „schodech smrti“. Na konci Václavíkových sil přišel nečekaný zázrak. Přeřadili jej na snesitelnější pracoviště a časem se stal i táborovým písařem v pobočném lágru. Pátého května 1945 se za dělostřelecké palby k táboru přiblížil průzkumný oddíl 3. americké armády. Vězňové se dočkali svobody.

Z pověření Ministerstva zahraničních věcí pracoval po válce jako člen Restituční komise u generála Ečera v americké zóně Německa. Po únoru 1948 s pomocí sekretářky velvyslance USA, s níž se později oženil a tak získal americké občanství, se Václavíkovi podařilo uprchnout do USA. Několikrát změnil zaměstnání a nakonec si založil vlastní firmu. V roce 1978 se vrátil do Československa. V Manětíně si postavil dům, ve kterém žil až do své smrti v roce 1998.