Revoluční gardy: Vzhůru do pohraničí!

Poslední dubnové a první květnové dny roku 1945 vytvořily v českých zemích zlom a zcela novou situaci. Povstání v Praze a v dalších místech, kapitulace Německa i dokončení osvobozovacího procesu postavili před znovu se utvářející mocenské orgány řadu obtížných úkolů. Z nich také vyplývala nutnost rychle obsadit pohraniční oblasti spadající dosud do říšské župy ( Oberdonau a Niederdonau ), aby mohly být obnoveny historické hranice země. Současně se měl realizovat jeden z programových postulátů nové československé vlády: potrestat Němce, Maďary a kolaboranty.
První pohyb z vnitrozemí směrem do pohraničí nastal již na konci povstání a ozbrojení Češi začali urychleně organizovat dobrovolné oddíly, pro něž se ujal název revoluční gardy ( RG ). Značná část jejich příslušníků měla úmysly a pohnutky čestné a vlastenecké, ale našli se mezi nimi nejednou svérázní lidé, kteří přístupem a jednáním jako by považovali vznikající dobrovolnické jednotky nikoli za revoluční ale spíše za rabovací gardy. Ve vnitrozemí měli RG za úkol zabezpečit státní a soukromý majetek i osobní svobody a přechod do mírových poměrů, zatímco při zajištění českých pohraničních krajů přebíraly spolu s národními výbory ( správními komisemi ) moc, zajišťovaly plynulý hospodářský život a zřízení civilní správy. Jejich organizací a usměrnění činnosti se snažilo centralizovat vojenské velitelství Alex v čele s brigádním generálem Zdeňkem Novákem, které působilo během pražského povstání a až do 25. května plnilo funkci zemského vojenského velitelství pro Čechy. Již 15. května 1945 vznikla dvě podřízená oblastní velitelství, z nichž jedno mělo sídlo v Hradci Králové a druhé na Kladně. Královéhradeckému veliteli generálu Josefu Janáčkovi byl vymezen operační pohraniční prostor od Hrádku nad Nisou až po Králíky a kladenskému veliteli generálu Juliovi Fišerovi pak od Hrádku nad Nisou až po demarkační linii s americkou armádou. Spontánní iniciativa a aktivita těchto oddílů se začala postupně prolínat s úsilím vlády realizovat s pomocí vojáků 1. československé armády ( jejím základem se stali příslušníci 1. československého armádního sboru v SSSR ) aktuální úkol: rozmístit se u hranic a „vyčistit pohraniční území od Němců a Maďarů a zabránit jim překročit hranice“. Je zřejmé, že vláda a zejména ministr obrany generál Ludvík Svoboda s tímto postupem počítali, a připravili proto další kroky zejména vytvořením zvláštní motorizované skupiny. Její části se pak v podobě asistenčních oddílů začaly podílet na plnění úkolu, tedy podle příslušného rozkazu měly „obsadit důležité body v západní části Československa, zajistit zrádce a kolaboranty a státní majetek“. Dny po osvobození přinesly pro Němce ve vnitrozemí, zejména ve větších městech a v obcích jazykových ostrovů Čech a Moravy, „nárazy a údery“. Přicházely od vítězně se cítících Čechů, u nichž bezprostředně nad klidnou myslí a rozumem převládly emoce odvety za prožité ponížení, ztráty blízkých i zmar okupačních let. Zvláštní poměry těchto dnů umožňovaly používat velmi tvrdá opatření na poražené, a to mnohdy bez ohledu na skutečná provinění. Celou československou společnost tehdy ovládla snaha uplatňovat princip kolektivní viny. Od poloviny května 1945 nastupovaly do pohraničí především jednotky ozbrojených dobrovolníků, aby obsazovaly železniční tratě a prováděly „pacifikační akce“. Po trase Louny-Most-Duchcov- Teplice a Lovosice-Ústí nad Labem-Teplice vyrazily do pohraničí s pancéřovým a stavebním vlakem dva oddíly Železo a Toledo, k nimž se připojil také pluk první revoluční gardy, nazvaný Albatros. Ten se však udržel v pohraničí jako dobrovolnická jednotka až do přelomu července a srpna 1945, přestože ministerstvo národní obrany nařídilo zrušení těchto ozbrojených formací již v polovině června 1945. ozbrojené revoluční gardy na jedné straně sice podléhaly orgánům ministerstva vnitra, ale v konkrétních případech si nad nimi osobovala velitelskou pravomoc armáda, a tak se také řídily armádními rozkazy. V důsledku nevyjasněných kompetencí a tehdy ještě nestabilizované pozice nově budovaných správních orgánů měli RG poměrně široké možnosti aktivit. Z nich je třeba zdůraznit dvě oblasti: jednak úkoly vnitřní národní bezpečnosti ( především pořádková a strážní služba, domovní prohlídky, pátrání po osobách a zbraních, zatýkání a střežení osob ), a jednak se měly spolupodílet na vysídlování Němců. Činnost některých oddílů byla nejednou naprosto svévolná. Objevila se různá nařízení o odchodu Němců, například z prostoru královehradeckého velitelství měli odejít v první řadě říšští Němci ve lhůtě do 48 hodin a se zavazadlem o váze 30 kg, posádkové velitelství pro Nové Město pod Smrkem v tehdejším frýdlantském okrese doplnilo obdobný rozkaz tím, že musejí odejít okamžitě se zásobami potravin na tři dny. Jeden z vysokých důstojníků a pozdější ministr národní obrany generál Lomský popsal pozdější situaci z hlediska armádního velení slovy: Poněvadž bylo všeobecně jasné, že musí dojíti k odsunu Němců z našich historických zemí, byla přirozená snaha velitelů všech stupňů zbavit se jich při každé vhodné příležitosti. Poněvadž v té době nebyly ještě nikterak označeny politické hranice československého státu, prováděly přirozeně vojenské jednotky ihned odsun shromážděného obyvatelstva do Saska, které bylo obsazeno sovětskými vojáky. Velitel vojenského oddílu Železo, jehož příslušníci pronikly jako jedni z prvních po železnici do severního pohraničí, charakterizoval s odstupem času tehdejší stav: Zbraně měl v rukou kdekdo, střílelo se na nás z každého druhého lesa. Nemohli jsme ale tehdy posoudit, jde-li o organizovaný odpor nebo třeba o dezertéry, prchající vojáky, smečky hladových a polozdivočelých lidí, kteří snad ani nevěděli, že už je konec války. Zřejmě proto také vydávali vojenští velitelé v některých lokalitách až drakonické pokyny, že po napadení střelbou z obydlených objektů bude následovat poprava jejich obyvatel a zastřelením deseti Němců. Svou dikcí tyto rozkazy napodobovaly obdobné, vydávané v předchozích letech nacistickými okupanty.
V konkrétní podobě je možné snad nejlépe ukázat aktivity revolučních gard a ostatních českých ozbrojených jednotek na příkladu-Liberec ( Reichenberg ), jenž představoval v předchozích letech nejen hlavní sídlo Henleinovy SdP, ale také politické a správní centrum říšské župy Sudety. Již 10. května 1945 se vydali do Liberce příslušníci jednotky z Turnova a Mladoboleslavska, která sice měla za velitele důstojníka bývalé československé armády, ale byla sestavena z odbojářů a dalších dobrovolníků. Podle hlášení velitele první dvě nákladní auta z kolony, která vjížděla vpodvečer na hlavní náměstí k radnici, napadla palba z kulometů a jiných ručních zbraní. Je třeba dodat, že správu města předal německý starosta Rahn 8. května do rukou zástupců revolučního národního výboru ještě před příchodem Rudé armády. Po asi hodinové přestřelce se prý podařilo zlomit odpor, a to až se zásahem ruských tanků. Postupně přicházely do Liberce další ozbrojené jednotky, nejprve asistenční oddíl z Prahy a o několik dnů později, 21. května, dorazila formace RG z Mladé Boleslavi v síle 549 mužů. Zpočátku opanovali Liberec právě revoluční gardisté, jejichž velitel Pavel Hložek se odmítal s odvoláním na zvláštní rozkazy z Mladé Boleslavi podřídit posádkovému velitelství. Noviny Stráž severu, liberecký deník Národní fronty, gardisty označil za „ostré a veselé hochy“. Podle pozdější zprávy ministerstva národní obrany příslušníci jednotky vpadli ihned po vyvagonování do ulic a šmahem začali zajišťovat Němce i s rodinami. V některých případech došlo ke srážkám a ze strany RG ke střelbě, při niž přišlo o život více osob německé národnosti. To vše se odehrávalo i na ulicích, kde „ostří“ gardisté začali „vyklízet“ Soukenické náměstí s hotelem Winkler a dalšími budovami. Zastřeleni prý přitom byli tři Němci, ale podle německých svědectví gardisté během razie zastavovali náhodné chodce, okrádali je (například odebírali hodinky, prsteny, náušnice ) a zajišťovali. Drancování a týrání zajištěných se dopouštěli jak gardisté, tak členové takzvané přepadové policie, k jejímuž rozpuštění došlo později. K násilnostem docházelo také ve shromažďovacím a internačním táboře na Výstavišti, zřízeném místním národním výborem. Ve městě řídil až do 21. května činnost policie obchodník s obuví a teprve po jeho nahrazení policejním důstojníkem se zjistilo, že se nevedla žádná agenda vězňů a při vyšetřování se postupovalo brutálně. Někteří z činitelů státní správy psali alarmující zprávy do Prahy, v nichž se poukazovalo na to, že gardisté provádějí neomezené domovní prohlídky, loupí, znásilňují, střílejí a vězní i prokazatelné antifašisty a že všude převládla anarchie, která se bohužel trpí. Jedna ze zpráv situaci charakterizovala více než výmluvně: Chování RG se stalo nebezpečím pro národní bezpečnost. Excesy českých ozbrojených oddílů neprožívali jenom obyvatelé Liberce, ale existuje mnoho zpráv z června a července 1945, která zachycuje brutalit, někdy s následkem úmrtí, k nimž docházelo v pohraničí jednak při soustřeďování a přesunech německého obyvatelstva, jednak při různých bezpečnostních akcích. Podstatné změny přinesl až srpen 1945, kdy účastníci konference tří velmocí v Postupimy schválili v závěrečné zprávě rozsáhlé vysídlení německého obyvatelstva z ČSR, Polska a Maďarska, a kde se zároveň důrazně hovořilo o spořádaném a lidském provádění odsunu a zainteresovaným vládám bylo doporučeno upustit od dalšího masového vyhošťování, než celou záležitost zevrubně projedná spojenecká kontrolní rada. Toto rozhodnutí a dekret prezidenta republiky č. 33 z 2. srpna 1945, odnímající Němcům československé státní občanství a stanovující podmínky pro jeho eventuální zachování či vrácení a další předpisy umožnily novou fázi příprav pro masové vysídlování německého obyvatelstva z Československa, které započalo v lednu 1946. To se již uzavřela rozporuplná činnost revolučních gard.

Převzato z časopisu: Týden
Napsal: Jan Gebhart PhDr.