Pane Buldogu,
Celý problém naší konverzace je v pojetí problému. Vy jej vnímáte emotivně a dle toho jsou vaše závěry. Chápu je, dokonce bych i řekl, že s nimi mohu i v určitém pohledu souhlasit. Naprosto však pomíjíte základní fakta a historii.
buldog:
Benešovy dekrety jsou založeny na principu kolektivní viny,což je pro mne naprosto nepřijatelné,byť protiněmecké nálady těsně po válce chápu.Uvádíte příklady nacistických zvěrstev u nás,znamená to že jsme měli právo chovat se po válce stejně ?
Máte pravdu. Uplatňování kolektivní viny je zcela nepřípustné. V pohledu z roku 2010. Jenže maličkost, mluvíme o dění v roce 1945 a to ještě o rámci několika měsíců tohoto roku. Domníváte se, že po šesti letech totálního uplatňování principu kolektivní viny dovedené k fyzické likvidaci obviněných náhle 10.května v hlavách obyvatel zabraných území přecvakl vypínač a tito lidé měli ve svých soudech uplatňovat vyšší morální zásady ? Myslím, že takto prostě člověk nefunguje. Nemluvím o
právu na obdobné chování, mluvím o pochopení jednání, ač jeho odsouzení. Navíc nehněvejte se, ale porovnávat represe nacismu s poválečnými excesy vůči nevinným příslušníkům vinného národa je dle mne nespravedlivý příměr.
buldog:
Co Benešovy dekrety způsobily? Já říkám-vyhnání a okradení miliónů nevinných lidí,nebyli to váleční zločinci a ve většině případů ani funkcionáři NSDAP…
Zde jste již zcela jinde. Ani jeden (!!!) ze 143 tzv. Benešových dekretů se nezabývá odsunem, transferem, vyhnáním, přesídlením, či jaký výraz použijeme. To je prostě historická lež.
Říkáte okradení.
Ano, dekret 12/1945 Sb. částka: 7 - Dekret prezidenta o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa řeší něco, co je tak stranou odpůrců vnímáno a prezentováno.
Nicméně i zde je to pohled postiženého.
Proto ani já, ani vy, ale vezměme si ku pomoci někoho třetího, encyklopedii Wikipedia :
Citace:Důležité mezinárodní smlouvy mezi vítěznými mocnostmi jednoznačně toto zdůvodnění potvrzují. Smlouvy jaltská, Postupimská dohoda a Postupimská deklarace, na jejichž základě k odsunům a vyvlastnění majetku sudetských Němců došlo, stále platí.
Vítězné mocnosti předpokládaly, že k reparacím bude použit německý majetek, ať již osobní, státní či korporační, a především ten nalézající se na území toho kterého poškozeného státu. Smlouvy zahrnují masové odsuny německého obyvatelstva. Bylo určeno, že takto odsunované obyvatelstvo si s sebou nevezme tovární haly, statky a domy, ale že tento majetek bude součástí reparací.
O vyvlastnění majetku a o odsunu rozhodly vlády vítězných mocností a učinily toto rozhodnutí součástí velkých mezinárodních smluv. Benešovy prezidentské dekrety z československé strany tak byly jen administrativním zajištěním těchto rozhodnutí, aby tyto akce proběhly spořádaně.
Vítězné mocnosti věděly, že Německo devastované válkou si zpočátku nebude moci reparace ekonomicky dovolit a potom, co se zotaví, bude tlačit na jejich zrušení nebo zmírnění, nebo je jednostranně vypoví, jako se stalo po první světové válce. To by mělo za následek, že země jako Československo by nikdy reparace nedostaly.
Věděly také, že po nedávné zkušenosti je vyloučeno, že by Češi a Němci a Maďaři a Slováci chtěli a mohli žít spolu v jednom státě. A připojit Sudety k Německu nebo jižní Slovensko k Maďarsku by bylo po Mnichovu absurdní. Reparace odsunem obyvatelstva a převodem jeho majetku tak byly v té době nejlepším řešením. A také řešením upřednostňovaným představiteli Československa.
Benešova vláda, i když na straně spojenců, neměla pravomoc o takovýchto záležitostech rozhodovat. Kdyby se pokusila sudetské Němce vysídlit a zbavit majetku bez rozhodnutí mocností, okupační zóny by je nepřijaly a Spojenci by zabavení majetku nedovolili. Mocnosti měly již tak dost starostí, aby na sebe jen tak uvalily povinnost se starat o další tři miliony hladových krků. To, že mocnosti odsuny a odebrání majetku povolily, je vyjádřením jejich vlastního zájmu a také uznáním, že je tato kompenzace československých občanů spravedlivá.
Dekrety tak o reparacích nerozhodly, byly jen administrativním vnitrostátním právním zajištěním rozhodnutí učiněného dříve a na vyšší úrovni vítěznými mocnostmi.
Konec citace.Výše uvedené můžeme z dnešního pohledu hrubě kritizovat, ale od šerosvitu lidského věku je to vždy tak, že poválečné podmínky určuje vítězná strana. A na té Československá republika stála. Lze jen spekulovat, jakou tvář by měly obdobné podmínky při opačném výsledku válečného konfliktu. Dozajista konfiskace majetku by byla to nejmenší.
Vámi uváděný stud však skutečně na místě je. Ne však v souvislosti s Dekrety, ale se Zákonem č. 115/1946 Sb., o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků či nesprávně Amnestijní zákon.
To je čirá zvůle a nespravedlnost, kterou jen na celý, jak vidno stále živý problém, přiklápí pokličku a který byl zhovadilost již v době svého vzniku a který je bohužel právě výsledkem tlaku těch, kteří byli nejčastěji za represemi, o kterých tu mluvíme. Nehledě na směšné tresty pro ty, jejichž krev na rukou přehlédnout jednoduše nešlo. (npr.Pazúr)
Přeji příjemný den.
Mičus
