Pepan:
Předpokládám však, že tento příspěvek bude brzy smazán administrátorem, takže Svitaváci zase nic neuvidí.
Ale nesmaže. Nebojte.
Současné oficiální hodnocení osoby
Oskara Schindlera se alibisticky ukrývá za mnohoznačný pojem „kontroverzní“. Historické náhledy jsou vždy poplatné době vzniku a jsou především o výkladu. Fakta jsou dána, jejich výklad je tvárný.
Oskar Schindler nebyl kontroverzní, byl to člověk nectný, nekladný a nehodnotný. Celý svůj život zasvětil jedinému, prospěchu Oskara Schindlera. Čin, kterým proslul, učinila velikým až publicistická scéna.
I na něj lze pohlížet ze dvou stanovisek. Jeden je řekněme fundamentální, hodnotí čin zcela odvisle. Zachránil tolik a tolik životů, je to zachránce, nic před tím, nic za tím. Mravní kategorie, do které se nemá nic dalšího mísit. Je to náhled šiřitelů Schindlerovského mýtu a koneckonců i zachráněných a následně i jejich potomků.
Oproti němu stojí náhled komplexního úsudku. Lump přece nemůže vykonat akt spasení. Pouze jen přemisťoval svůj kapitál a know how. A ti zachránění se v podstatě pouze svezli. A jestliže, pak on sám zachránil pouze oněch 52, které sám osobně vybral a do transportu přes Buchenwald, respektive přes Osvětim, prosadil. Koho zachraňoval s větší vervou ? Židovské vězně, nebo nábytek a cennosti sadistického velitele Amona Goethe, svého přítele ?
Záleží jen na nás, která kriteria hodnocení zvolíme.
Opakuji, vše je poplatné době a prostředí. Pokud by Oskar Schindler padl ještě snad v padesátých letech minulého století do českých, či polských rukou, našla by jeho životní pouť rychlého naplnění. Dodnes figuruje na předních místech poválečného seznamu nacistických zločinců.
Paní Gruntová má osobu Oskara Schindlera historicky zpracovánu naprosto a na míle přede všemi ostatními. Její hodnocení je právě jedním z obou a hodnocení městského historika zase právě opačné. Fakta nepopírá a nerozporuje v zásadě ani jeden druhému ( až na pro nás detaily, pro historiky možná nikoliv ). Avšak právě v interpretaci jsou od sebe odkloněni zcela. Když k tomu přičteme vzájemnou animozitu, o které se v kuloárech špitá, pak je situace jasná.
Chytří špioni to vždy hrávají na obě strany, Schindler měl ty strany minimálně tři. Abwer, Brity a židovské podpůrné spolky, minimálně Joint. Prokazatelně přes něho proudila jejich finanční pomoc. Při panelové diskusi ve Wroclavi jsem slyšel vtípek, že všichni Němci zdravili zdviženou pravicí, pouze Schindler nataženou. Kam se ten člověk vrtnul, jako pavouk začal kolem sebe spřádat sítě. Dobře už tenkrát věděl, že na kontaktech stojí svět. Těsně po válce zmizel, patrně za pomoci vděčných sil z dřívějšího protitábora, nějaký čas dokonce do Německa a později do Argentiny. Bylo by skutečnou výjimkou, pokud by tehdy nezískal spojení na své bývalé pobratimy ve zbrani. Eichmana osobně znal ( dle všeho i jako Eckmanna, či Klementa ) a vzhledem ke svým zásadám morálky, co se vlastních výhod Oskara Schindlera týče , tato hypotéza se přímo nabízí. Hmatatelný důkaz však nikde nenalezneme. Alespoň doposud.
Šířitelem legendy zachránce byl před nástupem mediálního boomu, především Schindler sám. Bez skrupulí si i přisvojoval skutky své manželky, která skutečně byla osobou milosrdnou, soucítějící a pomocnou.
Že je Schindler osobou oslavovanou neprávem, to mne neudivuje, historie se takovými jen hemží. Těch, kteří byli vyzdviženi do slunečního svitu, aby pak posunem času byli svrženi na hnojiště, bylo přehršel. Pavlík Morozov, Horst Wessel, Julius Fučík, Che Guevara. Stačí jen vyjet dvě stě km na západ, či jihozápad a zapříst rozhovor s někým fundovaným na téma Jan Hus, Jan Žižka, „český“ král Karel IV. Hned tu máme variaci na téma diametrálně odlišné názory. To není na vině jen barvotiskový výklad historie nacionálně palacko-jiráskovský, ale subjektivní interpretace všeobecně.
Co však nechápu, že pamětní deska spasitele Schindlera je právě ve Svitavách, ve městě, pro které, a kde, nevykonal za mák dobra. Snad kromě kapes číšníků v hotelu Ungar, které plnil pilně. ( V devadesátých letech jsem osobně mluvil s tehdy mladou kelnerkou – učnicí, přímou pamětnicí těchto spanilých jízd. Na co vzpomínala, tomu jsem dodnes neuvěřil. )
Udivuji se a sám si hned odpovím. V době zrodu myšlenky pocty Oskaru Schindlerovi jsem byl členem MZ a tak si vše pamatuji z první řady. Věc přišla odshora, volnou mluvou tzv. befel, i když samozřejmě podporu našla také u části místních. Nicméně byl to ve městě poválečných dosídlenců tak žhavý brambor, ( bylo to ještě před premiérou filmové agitky amerického režiséra Spielberga ), že i sám pan starosta se ochotně pocty plaketu odhalit vzdal. Odhalil ji nakonec mírně rozmrzelý pražský rabín Karol Sidon. Ale nemyslím si, že by to v současnosti kdokoliv, natož vedení města, cítilo jako rozpor. Tím méně morální.
Jak říká Petr Bílina, lépe Schindlera v háji, nežli nikoho v muzeu.
Bohužel doba je taková, ekonomické a prospěchové kategorie jsou upřednostněny před kategoriemi svědomí a mravů. A pokud budeme alepoň minimálně stateční a nebudeme před sebe strkat ochranný štít doby a blbé nálady, pak musíme přiznat, ano, dnes jsme prostě tací.
Smutné je spíše, že se klaníme falešným bohům a skutečné velikány buransky přehlížíme.
Kdo ještě před krátkým časem věděl, kdo byl ( a je ) Nicholas Winton ?
Kdo z těch, kdo se klaní Schindlerovi, ví , kdo byla Irena Sendler ?
Čert se v pekle řechtá.
